Karel Lažnovský

Rozporuplný život prominentního protektorátního novináře

• 

Až do roku 1938 o Karlu Lažnovském prakticky nikdo nevěděl. V čase politických a společenských zvratů se však rodák z Motyčína, který byl tehdy ještě samostatnou obcí poblíž Kladna, otevřeně přihlásil k nacistickému režimu a stal se součástí úzké skupiny tzv. aktivistických novinářů. Zemřel za podivných okolností před sedmdesáti lety, 10. října 1941. Nacistický režim z něj udělal mučedníka.

„Každá doba si najde své lidi. Doba velkých převratů, které prožíváme, našla si v našem národě svého mluvčího v osobě Karla Lažnovského,“ napsal o svém kolegovi další z pronacisticky orientovaných novinářů Emanuel Vajtauer v předmluvě k výboru Lažnovského myšlenek s názvem Od horníka k novináři. Titul knihy, která vzhledem k nedostatku tiskového papíru vyšla jako náhražka za edici kompletního Lažnovského díla, dobře vystihuje jeho rozporuplnou životní dráhu.

Lažnovský se narodil v Motyčíně do chudé hornické rodiny 8. března 1906. Na nuzné poměry svého dětství později často vzpomínal. O hubených Vánocích roku 1917 si zaznamenal: „Bylo to strašné! Nebyl ani králík, ani kuba, ani čaj. Maminka sehnala necelé kilo mouky pouze na malou vánočku.“ Přesto se mu podařilo vystudovat obchodní akademii a v roce 1925 nastoupil jako pomocný dělník do kladenských dolů.

Rodinný původ jej vedl k zájmu o levicové myšlenky, ostatně už v dolech působil jako tajemník hornických odborů. Politicky se zapojil do činnosti KSČ a Svazu komunistické mládeže, což jej později stálo místo v lokálních novinách Duch českého severu (přispíval sem od roku 1928). Čtyřiadvacetiletý Lažnovský se rozhodl odjet na zkušenou do Paříže, kde si vydělával mytím nádobí v jedné z místních restaurací.

Jenže už v roce 1930 na Francii tvrdě dolehla hospodářská krize. Znamenalo to konec řady podniků, a Lažnovský se po ztrátě práce vrátil domů. Už to ale nebyl levicový aktivista, naopak. Jeho myšlení se stále víc obracelo k nacionalistickým myšlenkám a k fašistické ideologii. Nastoupil do plzeňských národně socialistických novin Český směr, odkud ovšem zakrátko odešel, neboť odmítl pracovat za snížený plat. Přispíval ale dál do různých titulů vydavatelství Melantrich, které patřilo národně socialistické straně, a v roce 1938 se stal redaktorem plzeňské filiálky jeho nejčtenějšího deníku Večerní České slovo.

V té době už se názorově otevřeně hlásil k hitlerovskému Německu a ostře vystupoval vůči systému první republiky, a dokonce i proti komunismu, v nějž ještě před deseti lety věřil. „Rovnostářství je proti přírodním zákonům!“ napsal v jednom z článků. Nevyhýbal se ani antisemitským útokům, které se v českém tisku – především po roce 1938 – objevovaly čím dál častěji. „Sám Lenin měl židovskou matku, od které přejal židovského ducha vzpoury, hýřící krví milionů obětí. Většina organisátorů bolševické revoluce byli Židé,“ interpretoval dějiny posledních desetiletí. Pod pseudonymem Robert Korec vydal dvě „analytické studie“ shrnující tehdejší události v podobném duchu. Následoval další kariérní postup – po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava získal místo v pražské redakci Českého slova.

Lažnovský patřil mezi lidi, jež nacistický režim potřeboval. Nutno podotknout, že aktivistických žurnalistů, kteří otevřeně obhajovali nutnost okupace českých zemí nacistickým Německem a šířili nacistickou propagandu, bylo mezi novinářským stavem poměrně málo. Převahu měla tzv. „šedá zóna“ těch, co se podřídili nejnutnějším požadavkům, ale jejich hlavní motivací bylo přežít a uživit se. Němci se proto už od počátku soustředili na budování skupinky aktivistů, organizovali pro ně například zájezdy na okupovaná území a postarali se o jejich kariérní růst.

Jádrem této skupiny byla tzv. „sedmička aktivistů“, která postupem času ovládla vedoucí funkce v nejdůležitějších českých denících. Karel Lažnovský do ní patřil. Po boku například zmiňovaného Emanuela Vajtauera, Jana Scheinosta nebo Jaroslava Křemena se podílel na přeměně českého tisku v nástroj německé propagandy. V roce 1941 si za své služby vysloužil šéfredaktorské křeslo v Českém slově. Zavalitá postava a podobnost s britským ministerským předsedou mu mezi německými kolegy vynesla přezdívku Churchill.

Ve svých textech zdůrazňoval Lažnovský podíl západního kapitalismu na rozpoutání války, vysvětloval nutnost najít pro Německo a Itálii nový životní prostor či odsuzoval kolonialismus Anglie a Francie. Prvorepublikové Československo podle něj bylo jen figurkou na šachovnici politiky západních států, vojenským valem proti Německu.

Své názory vydal i knižně v několikadílném souboru Hovory s dějinami – a chuť k odvážným tvrzením mu nechyběla. „Dám se ukamenovat na olomouckém náměstí, jestliže mi někdo někdy v budoucnu dokáže, že má práce nebyla nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak před jejich očima se mění celý svět,“ tvrdil například.

Vynesení rozsudku nad svou protektorátní činností se však Lažnovský nedočkal. Za podivných okolností zemřel už v roce 1941. Skupina aktivistických novinářů si 18. září toho roku vymohla návštěvu u ministerského předsedy Aloise Eliáše. Chtěli jej přesvědčit, aby vláda věnovala větší pozornost proněmeckým novinám a pomohla při organizaci kampaně proti vysílání britské BBC.

Nic takového Eliáš nechtěl dovolit, ostatně sám byl součástí struktur v té době ještě poměrně silného českého odboje. Na recepci novinářů a předsedy vlády se tehdy jako pohoštění podávaly chlebíčky. Po schůzce začali mít mnozí její účastníci z řad aktivistických novinářů zdravotní potíže, Karel

Lažnovský jim nakonec 10. října podlehl. Událost vešla do dějin jako tzv. chlebíčková aféra. Nacistická propaganda jako příčinu Lažnovského úmrtí označila otrávené chlebíčky, incident byl podle ní politickou vraždou – a z Lažnovského se stal mučedník, po němž se později pojmenovalo pražské nábřeží (dnešní Rašínovo) i novinářská cena.

Monstrózní pohřeb tohoto „písmáka z lidu“, jak sám sebe označoval, představoval demonstraci německé síly. O skutečném průběhu schůzky u předsedy Eliáše se mezi historiky dodnes vedou spory. Shoda panuje na tom, že chlebíčky skutečně byly otrávené toxickými bakteriemi tyfu, jasné ovšem není, jakou úlohu v celé kauze sehrál sám Alois Eliáš.

Tak jako tak měla Lažnovského smrt pro život v protektorátu řadu důsledků. Celá aféra probíhala právě v době, kdy do čela okupační správy nastoupil Reinhard Heydrich – a smrt prominentního novináře hájícího německé zájmy byla skvělou záminkou pro stíhání řady osob, včetně předsedy vlády Eliáše.

Reference

• KONČELÍK, Jakub–VEČEŘA, Pavel–ORSÁG, Petr (2010): Dějiny českých médií 20. století. Praha : Portál.
• KÖPPLOVÁ, Barbara–GEBHART, Jan (2010): Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava 1939–1945. Praha : Karolinum.
• LAŽNOVSKÝ, Karel (1941): Říše a my. Praha : Orbis.
• LAŽNOVSKÝ, Karel (1943): Od horníka k novináři. Praha : Orbis.

Datum: 7.11.2011, autor: Roman Hájek, témata: osobnosti