František Pošta

Tomáš Rouček vzpomíná na svého dědečka, jehož některé fotografie poskytl pro náš web

13. 3. 1905 – 29. 9. 1978

Můj dědeček se o fotografování zajímal od mládí. První fotoaparát si zhotovil sám. Druhým fotoaparátem byl starší, deskový, který dostal od svého otce. Prvé fotografie, které se zachovaly, jsou z dědovy vojny z let 1927–28.

Zpočátku fotil na skleněné negativy a teprve během války přecházel na celuloidový materiál. Pracoval u Kladenských elektrorozvodných závodů jako montér a řidič, fotoaparát měl většinou stále při ruce. Proto v jeho archivu se dochovalo mnoho fotek z prostředí Rzeťáků, jak se montérům u elektrorozvodných závodů říkalo.

Jeho zálibou bylo cestování po okolí Kladna, jak na kole, tak pěšky. Vždy říkával, že jde na špacír. To dokázal dojít pěšky i do Zbečna Pohořelce, odkud pocházeli jeho rodiče. Proto také vlastním mnoho fotek z těchto cest a ze Zbečna obzvláště.

Dalším jeho častým cílem byla Praha. Jezdil do ní často a také pořídil mnoho fotek Prahy, většinou z 60. a 70. let.

Jeho zálibou bylo také fotit své nejbližší a přátele. Rodinných fotek z různých narozenin nebo akcí mám v archivu také hodně.

Většinu fotografií pořizoval Kodakem, Flexaretou a Směnou. Také si vyrobil stereoskopický fotoaparát a nafotil velice zajímavé, a v dnešní době vzácné, stereo obrázky Kladna a přírody. Při pohledu do kukátka na Vás vystoupí živý obraz té doby, i když většinou jen černobílý.

Jako Fotolaboratoř používal koupelnu a zvětšovák měl vyrobený z deskového aparátu nasazeného na dřevěný stojan s komorou a žárovkou. Takto vyvolával jen výběr fotografií a většinou jich z celého filmu z finančních důvodů vyvolal jen několik. Teprve 20 let po jeho smrti, kdy jsem začal jeho archiv třídit a zpracovávat, tyto další nevyvolané fotky spatřily světlo světa alespoň v elektronické podobě.

Jelikož jsem prvé zpracování dělal v letech 1999–2000, tak jsem měl k dispozici pouze digitální kameru s malým rozlišením. Proto také tyto fotografie jsou spíše jen takovými náhledy bez ambicí ke zveřejnění. Přesto jsem je poskytl svým známým, kteří se také zajímali o historii Kladna, a touto cestou se mnoho z nich dostalo na veřejnost. Jen při tomto koloběhu mezi lidmi již přestalo být zřejmé, kdo tyto snímky pořídil a kdo je původní autor.

V současné době zpracovávám jeho archív znovu a ještě důkladněji než minule. Používám k tomu digitální fotoaparát s rozlišením 7,2 megapixelů a rozdíl v kvalitě je patrný. Jde to sice pomalu, ale mojí snahou je zpracovat vše, co mám po dědovi k dispozici. Mám zhruba 3 200 fotografií nasnímaných a odhaduji, že ještě jednou tolik jich chybí nasnímat. Dále je zpracovávám v počítači, aby byly pokud možno co nejlépe upravené. Také je budu třídit do témat, neboť děda fotil průběžně v běhu času dost stejných míst. Tato časosběrná fota jsou velice zajímavá.

Myslím, že jsem Vám o svém dědovi Františku Poštovi napsal to podstatné…

Datum: 2.3.2008, autor: Tomáš Rouček, kategorie: Příběhy, témata: o projektu, osobnosti

Komentáře

Děkuji za zajímavý článek a panu Poštovi přeji mnoho zdaru při zpracovávání archivu.Mohu jen tiše závidět a zároveń se těšit na nové fotografie na těchto skvělých stránkách.

datum: 30.10.2010 15:05, autor: Kostka Miloš

Děkuji Vám za odpověď a nabídku k prohlédnutí fotek Zbečna. Zkuste je jako přílohu poslat poslat na můj e- mail trabixo@seznam.cz Nepospíchám na ně a budu se moc těšit.
Rud. Rozsypal

datum: 17.1.2010 16:07, autor: Rudolf Rozsypal

Díky za Vaší odpověď pane Rozsypale.Zatím jsem neuvažoval o zveřejnění fotek Zbečna a okolí, protože by se to asi sem nehodilo. Ale rád Vám je poskytnu soukromě, pokud se nějak spojíme. Také Vám přeji do Nového roku hodně zdaru a těmto stránkám a jejich návštěvníkům to samé!

datum: 7.1.2010 20:25, autor: Tomáš Rouček

Jsem velmi rád pane Roučko, že moje vzpomínka na Vašeho dědu se Vám líbila. Píšete, že máte fotky ze Zbečna. Už se na ně moc těším. To je jaksi také moje srdeční záležitost. Tam, na Klíčavském firemním baráku kladenské vodárny jsem s rodiči a kamarády prožíval to „nej“ dětství. Chalupu jsme nevlastnili, na extra dovolenou neměli rodiče peníze a tak jsme víc jak deset let jezdily na Klíčavu a do Zbečna. Pro městského kluka hotový ráj. S partou kluků z chaty jsme prozkoumávali širé okolí až daleko k Sýkořici a na druhou stranu k oboře a přehradě. No to jsou moje vzpomínky na dětství. Proto ještě jednou připomínám, že na zbečenské fotky pana Pošty se velmi těším a to určitě nejen já. Ono číslo 11000 negativů mne pčímo ohromilo. A cožpak by se asi dělo dnes, v době digitálních aparátů a pamětí.
Přeji do nového roku stejnou trpělivost a nadšení pro Váš archiv a pro „Kladno minulé“.

datum: 7.1.2010 14:24, autor: Rudolf Rozsypal

Zájem tu jistě je. Na snímky vašeho dědy se jistě netěším jen já.

datum: 2.11.2009 16:43, autor: Bohumír Musil

Vážený pane Rozsypale.
Jsem unesen z Vašeho vyprávění o mém dědečkovi. Opravdu jste mi udělal velikou radost a zase vím o dědečkovi něco nového. Já si ho pamatuji již v důchodovém věku a jeho působení v elektrorozvodných závodech znám jen z vyprávění. O to více mě tyto řádky udělaly radost.
K Vašim vzpomínkám musím dodat, že ty brýle křížené s prohlížečkou opatruji jako oko v hlavě a jeho stereoskopické fotografie mě udivují dodnes, jako tehdy Vás! Také Vámi popsaný dalekohled nezahálel a provázel mne mými astronomickými pozorováními ještě v nedávné době. Ještě jednu zprávu pro Vás mám pane Rozsypale. Pokud vše dobře dopadne, tak budou zveřejněny v dohledné době fotografie z elektrárny, tedy elektrorozvodných závodů, které jsem poskytl panu Hájkovi. Je jich hodně přes sto a pokud budou všechny zveřejněny, tak budete určitě jako pamětník nadšen.
Ještě jednou díky za Vaše vzpomínky. Jen pro Vaší zajímavost. Momentálně mám zpracováno něco přes 11000 negativů z dědečkova archivu. Ještě je toho hodně na zveřejnění pokud bude zájem.
S pozdravem Tomáš Rouček

datum: 31.10.2009 22:16, autor: Tomáš Rouček

Vzponínka na pozoruhodného pana Poštu.

Jedním z nejpozoruhod­nějších lidí, které jsem kdy jako kluk poznal, byl otcův známý a kolega z bývalého pracoviště. Nějaký pan František Pošta. Byl o pár roků starší než můj táta. Když se u nás objevil poprvé, nebudil ve mně kdovíjakou pozornost. Pomenší, myslím že prošedlý s chrakteristickým chraplavým hlasem, alespoň tak si jej vybavuji. Stal se pro mne po pár větách tím nejzajímavějším člověkem mimo rodinu, jakého si pamatuji. Když k nám za otcem poprvé došel, bylo to něco v souvislosti s vodárnou, kde tehdá táta pracoval. Mám dojem že se jednalo o jakousi přípojku nebo něco podobného. Když se odbyla ona část rozhovoru, kvůli které pan Pošta vlastně přišel, hovor se stočil na obvyklé, „tak co Františku co pořád děláš, jak je v elektrárně? A pan Pošta se rozpovídal co je kde nového v podniku i u kolegů, které táta důvěrně znal za léta bývalé spolupráce, kdy vodárna a elektrárna, tedy dnešní Rozvodné závody byly spojeny v jeden ještě městský podnik. Potom však se stalo pro mne, jako kluka cosi vyjímečného. Pan Pošta sáhl do kapsy svého zimníčku a po chvilce šátrání vyňal cosi, co připomínalo brýle křížené s prohlížečkou čeho si. Pak znovu šáhl do kapsy kabátu a vyňal balíček zabalený v novinovém papíře. Z balíčku vypadly divné fotografie 6×6 cm nalepené po dvou na kartonku. A pomocí oné divné prohlížečky je bylo možno obdivovat. Poprvé se nejen mě ale i rodičům zjevil magický svět stereofotografií. Tenkrát jsem ještě nefotil a taky nic o stereofotkách nevěděl. Na dotaz, čím to Františku fotíš, neboť podle námětů jsou fota bezpečně pana Pošty, kouzelný pán rozbalil další balíček a vyňal cosi, co připomínalo siamská dvojčata tehdy populárního dětského bakelitového foťáčku jmenem „PIONÝR“. No to snad ne, byla reakce mého táty, který nedal sáhnout na svůj letitý „ZEISS IKON“, skládací harmoniku na svitkový film 6×9 cm. Odpověď nás překvapila. Teď je tma a fotit se nedá, ale přijďte v neděli dopoledne k nám do elektrárny a já vám udělám fotku. A na tom zůstalo. Nevím kolik dnů bylo do neděle, ale dočkat jsem se nemohl. A jako potom mnohokrát ještě, měl pan František Pošta pravdu. Po pár týdnech nám přinesl ukázat nové fotky a v nich byla i ta naše ze dvora elektropodniku.
To nebyla jediná podivuhodnost tohoto pána. Při jedné z mnoha návštěv na elektrárenském dvoře a bylo jich nepočítaně, neboť tam otec několik let garážoval náš rodinný koráb silnic, vůz Škoda POPULÁR –Lidušku. Vůz byl postaven v garáži pro nějaká větší auta, neboť stejnou garáž spolu s námi sdílel i druhý otcův kolega z vodárny. Ten tam parkoval pár let svoji Pragu Lady. Vůz značně baculatější než naše Liduška. Vypadalo to jako společné ustájení žirafy a poníka. Bylo to trochu z ruky, ale zase se tam užila trocha legrace.
No tak při té návštěvě k nám jako již mnohdy přišel pan Pošta a pravil: hele mladej, nechceš se na něco kouknout? Taky že jsem chtěl. A já už z domova věděl, co je to dalekohled, jenže my měli jen takové divadelní kukátko. To co jsem viděl našroubované na stativu, to jsem ještě nikde neviděl. Něco jako obrovský kornout na bonbony s čočkou snad patnáct centimetrů v průměru. A když jsem se do toho inštrumentu kouknul, nestačil jsem se divit. Jednak to „ukrutně“ přitahovalo a pak taky bylo vše hlavou dolů. No hvězdářský dalekohled jsem ještě nikdy neviděl a byl jsem z toho podívání zkrátka „paf“.
„Jé kde jste tohle koupil?“ byla moje první reakce. „No, víš tohle se tu nedá nikde koupit, to si musíš postavit a vyrobit krom čoček celé sám, jako já.“ Pak mě a tátovi vyprávěl, jak těžko sháněl v Praze ty správné čočky, aby se mu k sobě hodily a jak po šichtě, po chvílích na soustruhu točil všechny kovové díly. Až teď v dospělosti jsem schopen pochopit, kolik to dalo práce a vymýšlení. On ten pan Pošta, jak jsem si myslel, nebyl ani konstruktér nebo soustružník ale byl to vyučený „svrškař“, tedy švec. A aby nebylo všeho dost, pracoval v rozvodných závodech jako elektromontér. No to se asi tenkrát mohlo. Dnes se všemi zkouškami a paragrafy vyhlášky „50“ by to nešlo. Byla to tehdy jiná doba. A ta parta montážních dělníků co tam v rozvodných závodech tehdá byla, to byla taky nóbl sešlost. Říkali jim zvířátka. To proto, že jeden se jmenoval Ježek, další byl Jelínek a jiný zas jinak podobně. Zkrátka to byla náramná parta. Pan Pošta k nám chodil několikrát do roka a vždy měl co ukazovat. Pak jsme doma postavili garáž a naše cesty do Čechovy ulice přestaly. Ani nevím proč se dále pan Pošta neukazoval. Snad už byl v důchodu či měl jiný důvod. I tak byl mým idolem přes fotky a historii Kladna a okolí. Ukazoval nám fotky odkudsi z „Německé Lhoty“ kousek za Kladnem. Žel, do dnes jsem se tam nebyl podívat. Tak to byl jeden z „dospěláků“, který mi učaroval.
Tak to je moje vzpomínka na člověka, který mne jako kluka zaujal svojí dovedností a šikovností. Myslím, že podobných lidí se už moc v dnešní době nenajde. Jeho nadšení pro fotografování a historii nejen Kladna už asi vymizela. No ono to je s postupující dostupností špičkové techniky ve fotografování jaksi pochopitelné. Kdopak by se dnes máchal ve vývojce a ustalovači a nechával si rozežírat konečky prstů chemikáliemi. Dnes stačí mír běžný „digital“ a k tomu PC. A jsou tu hned fotky. I když si myslím, že taková dobře udělaná fotografie na „Neobromu“ tak 18×24 cm a víc má pořát něco do sebe.

. . . . .

. . . Teprve nedavno jsem objevil stránky „Kladno minulé“ a tím i fotografie pana Pošty. Pane Roučko, děkuji Vám za záchranu starých snímků. Na to, jak vypadalo Kladno dříve stojí za to nezapomenout.

R. Rozsypal – fanda a patriot Kladna

datum: 31.10.2009 17:23, autor: Rudolf Rozsypal