Kladno literární

Kladno literární (1. část)

Minulost Kladna lze přirovnat k hmotě, která se snadno drolí mezi prsty. Popadané drobky se sbírají znovu a znovu, aby se z nich uhnětla ještě pevnější hmota. Mezi tím se ale zákonitě některé drobky poztrácejí; rozfouká je vítr, spláchne dešťová voda, pošlape je nepozorný člověk. Poztrácí je lidská lhostejnost. Ale ta zatím není tak všemocná, jak by se mohlo zdát.

Ještě pořád nebyla zahlazena hluboká a zbrázděná průmyslová minulost Kladna, ještě se nepodařilo upravit do všeobjímající konformity odkaz spolkového, kulturního a sociálního života města. Přetrvávajícím důkazem je třeba psané slovo, které díky talentovaným jedincům získává status literatury. A Kladno takové talenty mělo a má.

Cílem této práce není nahradit stávající skromné počiny, ani doplnit již napsané. Jde o pokus postihnout literární obraz Kladna a Kladenska v moderní české literatuře. Slovem „moderní“ přitom vymezuji konec 19. století, kdy se Kladno stává významným průmyslovým městem, až po současnost, kdy je zapotřebí udržovat povědomí o kulturním a sociálním fenoménu, jakým Kladno bezesporu bylo.

Kladno píše vzpomínky

Asi nejvíce zastoupeným žánrem jsou vzpomínky. Možná proto, že původní beletristické tvorby, tedy románů a povídek, které by uměleckými prostředky zobrazovaly kladenský region v celé jeho šíři, hloubce a rozporuplnosti, není mnoho. Při určité smělosti by jejímu výčtu stačily prsty obou rukou. Je to možná dané i skutečností, že kladenské prostředí produkovalo jen málo příběhů, které by byly vděčným námětem pro literární zpracování.

Pod ocelově tvrdým krunýřem, pod nímž se vyskytovala jen dřina, odříkaní a každodenní boj o holé přežití a lidskou důstojnost, bylo přinejmenším podivné, mluvit o tom, že nepříznivým životem zkoušení havíři a hutníci mají svoje city a niterné lidské problémy.

Teprve s odstupem času se autoři osmělí a napíšou o svých láskách, prožívaných ve stínech komínů, trápeních zahalených v dýmech kouře, svěří se svými radostmi a bolestmi prožitými pod „hučící“ haldou nebo zavzpomínají na své dětství prožité „mezi kapkami deště“ smíchaného s popílkem.

Také proto se čtenář setkává s tímto typem próz až po společenských změnách v roce 1989. Nesmíme ale opomenout nespočet vzpomínek, uveřejňovaných v nemalém množství sborníků k jednotlivým komunistickým výročím na Kladensku, výročím šachet, hutí či pecí.

Otiskovaly se hojně v periodikách převážně regionálního dosahu, nebo v tzv. závodních časopisech. I přes svou tendenčnost, zkreslenost a bohužel někdy i vylhanost, jsou jistým zdrojem k úplnému pochopení historie města a regionu.

Tady chci zmínit jen ty prózy vzpomínkového charakteru („memoárového“ mi zní vzhledem k zvláštní rázovitosti regionu nepatřičně), které jsou bez ideologického nánosu, ale zase s osobním „přikrášlováním", jež ale k takovému vzpomínání jistě patří. Takové knihy o Kladnu začaly vycházet ve větší míře teprve v posledním desetiletí.

Jednou z prvních takových knížek bylo dílko fotografa a příležitostného spisovatele Luďka Švorce (1941) Kladno vzpomínek (2000). Autor v ní užívá svého talentu vnímat skutečnost fotograficky a zároveň dokáže psát jazykem, který dává zaznít lyričtějším tónům. A to i tam, kde líčí klukovské lumpárny a dobrodružství (nalezená nevybuchlá bomba z dubského šrotiště, kulená přes celé Kladno až na Výhybku). S lety vzdalujícími se od dětství přibývá i více ironie a nadhledu.

Čtenář lačný po kladenských reáliích si také přijde na své: poldovská válcovna B, Werkshotel, který v padesátých letech chátral a hostil řadu zájmových kroužků, podniková technická škola Poldi v prostorách protiatomového bunkru nebo Sítná jako jedno velké širé pole.

Druhá vzpomínková knížka Luďka Švorce na sebe nenechala dlouho čekat. Jmenuje se Zapadlé oblázky (2001). Tady je pro autora ještě důležitější vlastní dětství jako něco, co významně formovalo jeho další život. Stejně jako jiné prózy tohoto druhu trpí jistou idealizací, neškodným a milým přeháněním.

Autor má smysl pro detail a někdy i nezajímavou drobnost, bez které by ale vyprávění ztrácelo. Příběhy z raného dětství píše v naivnějším duchu, období dospívání pak vyznívá poučeněji. (Já už přece všechno vím a svět – stejně jako holky – mi leží u nohou).

V Zapadlých oblázcích zavádí čtenáře do Libušína padesátých let nebo do lázní Šternberk na Kladensku. Líčí, jaké to bylo před padesáti lety na Výhybce, jaká dobrodružství se dala prožít v sítenském údolí, když ještě nestál most, nebo jak se chodilo na nepřístupné filmy do kina Korzo na hlavní třídě. Přesto autor neobtahuje kontury kladenských reálií příliš silně a nechává v textu působit spíše atmosféru, určité milieu zmizelého Kladna. Dává zaznít spíše svým vlastním pocitům. Takto například líčí dětskou zamilovanost:

„Myšlenky neposlouchají, den je noc a noc je den, chodíte jako po pohyblivých píscích a pohlavky doma přestávají bolet. Za pohlazení světle kaštanových vlasů byste dali všechny poklady kapitána Kida.“

Sevřenější než povídkové knížky – oblázky – Luďka Švorce jsou beletristické pokusy kladenského literáta a muzikanta Jiřího Rezka (1955). Slovo pokusy je na místě, protože obě Rezkovy knížky trpí autorovou nevypsaností a jistou neznalostí literárního řemesla. Navíc se novostrašecké nakladatelství Gelton neobtěžovalo korekturami, a tak je čtenář nemile překvapený syntaktickými chybami, někdy i chybnou gramatikou.

Přitom Rezkovy vypravěčské schopnosti jsou dobré. Dokáže rozesmát, naštvat, rozesmutnit a uvolnit ve čtenáři melancholickou vzpomínku na zaniklé Kladno. Jazyk je živý a líčení situací barvité. Tématem Jiřího Rezka je rodina; rodina velká a ochranitelská, která přes až neuvěřitelné peripetie a naschvály drží při sobě a vytváří protiklad k nesnesitelnému falešnému kolektivismu socialistické společnosti. Přátelství, pospolitost, opora proti bídě hmotné i duševní.

Rezek v první knížce Thienfeld (2002) vypráví o svérázných členech své rodiny a bizarních figurkách kladenské části Thienfeld, která svou polohou získala pověst nejšpinavějšího a nejnezdravějšího – ale také nejsvéráznějšího a industriálně nejpoetičtějšího – místa v celém Kladně.

Malý Jirka tráví dětství v baráku, v němž na chodbě chybějí okna a kam vniká tam nesnesitelný puch z nedaleké Poldovky a věčný popílek a špína z oceláren. Ale i tady se dějí věci pro klukovskou duši velkolepé, obrovská dobrodružství, např. významné bitvy na thienfeldském mos­tě.

Drsný humor z drsného prostředí střídají drastické pasáže nespravedlivého bití dětí (až do krve a bezvědomí) nebo krutá dětská smrt na nedaleké haldě. Kdyby toto vše Rezek zamlčel, vyznění příběhů by nebylo ani čtvrtinové. Touto nesnesitelnou hrubostí a bezvýchodnou neutěšeností dětských zážitků získávají Rezkovy„vyprá­věnky“, volně na sebe navazující, na působivosti.

Druhá jeho knížka Zatracení parchanti (2006) se Kladna a Thienfeldu dotkne jen okrajově, celá se odehrává v krutých podmínkách socialistického dětského domova kdesi u Příbrami, kam se hrdina dostane v období pro rodinu nepříznivém. Jen v okamžiku, kdy Jirka jede na Vánoce domů, se čtenář s autorem opět ocitne ve špinavém Kladně:

„A já spatřil Kladno, jak ještě nikdy před tím. Byl to fantastický pohled z té výše a jistě žádné ocelové město nemělo takovou fantastickou polohu… Takřka pod námi na dosah hučela Poldina huť – ohromné lidské mraveniště – a před ní se vypínaly do závratné výše dva gigantické chladiče jako dva obrovské pekelné kotle, na jejichž stěnách se svíjely, vzdychaly a vrčely nekonečné propletence různých potrubí a trub. (…) Tisíce světel blikaly jako jedna nezměrná galaxie.

Opodál se rozkládala „Stará huť“. (…) Ta záře násobila ve mně nezkrotnou hrdost (…) a z malého návrší, zvaného Kübeck, jsem pochopil, že ve mně zůstane až do smrti…“

Zatímco výše zmiňované tituly nepřekročí v čase pomyslnou hranici dětství, další vzpomínková knížka z pera Karla Neumanna (1943) Ocelárna má středisková (2007), začíná autorovým nástupem do prvního zaměstnání, do poldovské Ocelárny 2. Karel Neumann, celoživotní poldovák a ocelář srdcem, tělem a duší sepsal řadu skutečných i „neskutečných“ historek a příběhů, které většinou zažil během své pětatřicetileté práce na jedné z oceláren staré Poldovky.

Byl bych nespravedlivý, kdybych význam knížky zúžil jen na mozaiku veselých historek z výroby oceli, protože Ocelárna má středisková je také cenným dokumentárním materiálem o prostředí, atmosféře, způsobu těžké práce a její nesnadné organizaci, o lidech ve funkcích i bez nich, o každodenním i výjimečném hrdinství, ale také o zbabělosti, fízlovství, podlézání a krádežích.

Knížka je rozdělená do dvou částí; v první se čtenář dozví mnohé o historii Ocelárny 2 a výrobě oceli, ve druhé ho autor podrobně seznámí s mnoha svými spolupracovníky, které charakterizuje jejich vlastními činy. (Zvláštní volně navazující kapitolu tvoří portrét Vladimíra Stehlíka). Karel Neumann docílil svěžího vyprávění o lidech a práci na jednom z míst, které spolu s mnoha dalšími tvořilo nezaměnitelný ráz černého a ocelového Kladna a které je už nenávratně pryč.

Asi nejněžnější a nejvíce dětské jsou vzpomínky Viktora Suchela (1934), kladenského patriota a člověka několika řemesel, včetně toho literárního, který ve svých knižních vzpomínkách Vzpomínky na staré Kladno (2006) splňuje většinu z toho, co takový typ literatury snese.

Suchel dokázal skloubit kronikářský způsob vyprávění s poetickým viděním minulých a zašlých dob, které nemá daleko od dětského vnímání skutečnosti. Autor má úžasnou paměť na jména i jiná fakta, což dokládá, že dětství a rané mládí bylo pro něj to nejkrásnější, co ho v životě potkalo a kde nabral vše důležité pro své následné žití.

Knížka Viktora Suchela je rozdělena do tří částí. V první detailně popisuje jednotlivá místa kolem historického jádra města s jeho krámky, obchodníky a obchodníčky, hospodami a řemeslnickými obchůdky. V druhé líčí kladenské rázovité figurky (i ty z kladenské galerky), a v poslední části jednotlivé události, které se autorovi staly už v dospělém věku v době řádícího socialismu. Ten je podle autora původcem zániku starého Kladna, a dnešní chaotická doba je pak příčinou poklesu mravních hodnot.

Suchelovy vzpomínky jsou pro obrovsky cenné právě v onom detailním popisu jednotlivých míst od středu města až k vlakové zastávce Kladno město, včetně již zaniklých uliček proti Liďáku šrafujících hlavní třídu až k zmíněnému nádražíčku.

Kladenský knihovník Jiří Mika v krátké práci Mizející stopa kladenského dělníka v české literatuře píše o ocelářských vzpomínkách Karla Neumanna, že „s jistou licencí bychom ji mohli označit za novodobý slovesný folklór.“ Tento postřeh by se dal vztáhnout na celou současnou kladenskou vzpomínkovou literaturu.

Společným jmenovatelem těchto knížek je určitá drsnost spojená s neučesaností, a to jak v rovině stylistické, tak ve způsobu vyprávění. (Odhlédl jsem od zbytečných gramatických a stylistických chyb, které padají na vrub nakladatelstvím a korektorům). Kolážovitost a propojení různých stylů jsou ostatně příznačné také pro samotné město. Vzpomínky na něj proto ani nemohou být jiné. A pokud by byly, jsem přesvědčený, že by se vytratila upřímnost a vytvořil by se o Kladnu falešný obraz.

(první část rozsáhlejšího textu, redakčně upraveno)

Použité prameny a literatura:

• ŠVORC, Luděk. Kladno vzpomínkové. Kladno: Klubko 55, 2000
• ŠVORC, Luděk. Zapadlé oblázky. Kladno: Nakladatelství NN, 2001
• REZEK, Jiří. Thienfeld. Nové Strašecí: Gelton, 2002
• REZEK, Jiří. zatracení parchanti. Nové Strašecí: Gelton, 2006
• NEUMANN Karel. Ocelárna má středisková. Vlastním náladem, 2007
• SUCHEL Viktor. Vzpomínky na staré Kladno. Nové Strašecí: Gelton, 2007
• MIKA, Jiří. Mizející stopa kladenského dělníka v české literatuře. http://www.snk.sk

Datum: 22.12.2009, autor: František Baďura, kategorie: Příběhy, témata: literatura, osobnosti