Naše Mařenka Majerová

Kladno literární (3. část)

Do jiných krajin jsme zase vešli jako hotoví lidé a naplnili jsme je vlastní bytostí, že se staly námi a my jimi. To jsou kraje, které byly dějištěm našeho osudu a účastnými svědky našeho poslání… Dávají nám bezpečí, mír a stálost domova – my pak je za to milujeme.

Marie Majerová: Město ve znamení ohně

Původním záměrem tohoto pokračování o Kladnu literárním bylo vyprávět o dvou „revolucionářích“, kteří se také chápali pera – spisovatelce Marii Majerové a politikovi Antonínu Zápotockém.

Bylo by však vůči Majerové nespravedlivé, kdybych ji stavěl na roveň s příležitostným spisovatelem, neboť ona, na rozdíl od Zápotockého, skutečně perem vládla. Na její osobnost, literární i lidskou, se za posledních padesát let naneslo tolik balastu, že bude hodně dlouho trvat, než se její život objektivně přehodnotí (pokud vůbec bude zájem!).

Rozhodně by se na „naší Mařenku“ nemělo vzpomínat jen jako na tu, co podle „pamětníků“ a „očitých svědků“ chodívala na stranické rauty se svojí pověstnou taškou, do které prý shrabovala výdobytky vyvolených – kaviárové chlebíčky, drahý koňak a jiné, obyčejnému pracujícímu člověku nedostupné laskominy.

Místo naslouchání těmto skandálům bychom měli Majerovou číst. Její literární dílo je dobré; ve své době bylo dokonce odvážnější (nekompromisně podávaná sociálně kritická témata, zpodobování erotiky, a to i v její rozmanitosti), v několika ohledech novátorské (používání různých stylů a forem) a většinou opravdové.

Majerová se narodila roku 1882 v Úvalech u Prahy (jako Bartošová, později přejala jméno po svém otčímovi), a když se její matka znovu provdala, putovali všichni (Marii bylo tehdy dvanáct let) na Kladno, kde dostal Mariin otčím místo hlídače oceli na Poldovce.

Zloději oceli mu způsobili zranění, z něhož se dlouho zotavoval. Musel si pak najít jinou práci. Našel místo pomocného dělníka ve Vojtěšské huti, kterou prošel jako její zaměstnanec snad celou. Rodina bydla v mansardovém bytě jednoho domku v Újezdě u Kladna (dnes již neexistující obec, která musela v šedesátých letech minulého století definitivně ustoupit rozrůstajícím se SONP Kladno), odkud také Majer spoluorganizoval spolkový dělnický život na Kladně.

Mladá Majerová se brzy od rodičů trhla a protloukala se životem na vlastní pěst. Její nespoutaná a temperamentní povaha musela projít divokým a nespoutaným obdobím, aby se nakonec zklidnila a tvůrčí osobnost se mohla plně soustředit na literární tvorbu a spolkovou a politickou aktivitu. Být v těsném kontaktu s pracujícím člověkem, rozumět jeho duši, psát o ní a vzdělávat ji, to si stanovila za své cíle. Na Kladně už sice nebydlela, ale často tam jezdívala za svými rodiči. To pak organizovala řadu dělnických akcí (výlety, zábavy, ochotnické divadlo).

Stala se jednou z nemnoha osobností, které se podílely na kladenském spolkovém životě na počátku dvacátého století. Dělnický ochotnický soubor hrával v legendární kročehlavské hospodě V ráji a uváděl na tehdejší dobu mladé a odvážné autory i starší klasické kusy, ovšem v netradičním provedení. Kladno se Majerové stalo osudovým městem a srdeční záležitostí. Byla městu věrná po celý svůj dlouhý život a mezi „své“ horníky a oceláře jezdila i jako velmi stará paní.

Povídky z pekla

Svou prvotinu, sbírku povídek Povídky z pekla (1907), tak nemohla neumístit do kladenského dělnického prostředí. Soubor byl výsledkem předchozího publikování v několika dělnických periodikách a ročenkách. První povídka Konec huti vyvrhne čtenáře u sálající pece „na Vojtěšce“. Ve Vojtěšské huti dochází k modernizaci technologie a reorganizaci práce. Nevyhnutelný pokrok nelítostně doráží na dosavadní zaběhlý způsob práce a ohrožuje řadu hutníků, kterým hrozí propuštění z práce.

V devadesátých letech devatenáctého století skutečně došlo k velké technologické revoluci ve Vojtěšské huti. Po třiceti letech se vedení Pražské železářské společnosti rozhodlo odstranit zastaralé belgické pece a nahradit je zcela moderními.

Další povídka Na hrázi je jakýmsi předobrazem části tehdy ještě netušené kapitoly Od ledna do máje z vrcholné Sirény. Čtenář se i po pětadvaceti letech setkává s Mařenkou Stuchlíkovou a neutěšeným nočním zákoutím zmrzlého šmantového rybníka. V době hornické stávky se ještě více projevil nedostatek uhlí pro chudé rodiny na Kladensku. Bylo, ale v zamrzlém šmantovém rybníku, který bedlivě střežil četník! Třeskutá zima a hlad vyhnaly několik odvážlivců na hráz pro ubohé a nekvalitní uhlí. Příběh Mařenky Stuchlíkové je plný koncentrovaného napětí, ošklivosti, hnusu, špinavých hadrů a blátivých šmantů; na konci povídky pak čeká silná a očistná katarze.

Povídka Děti je přes svoji krutost jistým „žánrovým obrázkem“, protože tehdy bylo zcela obvyklé chodit na haldy pro nekvalitní uhlí a někdy docházelo také k vážným zraněním, smrtelné úrazy nebyly výjimkou. Děti čekají na matku, která přinese do studené kuchyně teplo. Matku ale přinesou těžce zraněnou.

Na Děti volně navazuje povídka Pod Průhonem. Děti už jsou téměř dospělé; dcera nebohé „Fejfarky“ miluje život a mužský; mužský, co mohou něco nabídnout. „Netahá“ se s horníky nebo s dělníky z hutí, „blejská“ očima po štajgrech a důlních inženýrech. „Nikdo mě nečeká, nic po mně nezůstane…“ Mravní bahno jako důsledek bídy…

Povídky z pekla mají spíše baladický ráz a sociální naléhavost baladičnosti neubírá. Výjimkou jsou Dva krejcary. Humor a groteska se tu střídá s dojetím a smutkem. Majerová jinak ráda akcentuje zlo, bídu a nespravedlnost, svého čtenáře nešetří. Nešetří ho ani v povídce Prsten. Chudoba tu způsobila úplnou otupělost citů, vedoucí k dobrovolnému odevzdání se smrti. Kontrast špíny a čistoty, lepšího a bídného života vyvstává v titulní povídce. Kulisou je kladenská nemocnice, v době vzniku textu nová stavba. Lékař kladenské nemocnice je konfrontovaný se skutečným životem kladenských dělníků, o jehož podobě neměl ani potuchy. Povídka je též zajímavá popisem kladenské nemocnice, města a krajiny kolem. Postavy z Kamarádů jsou dalším předobrazem pozdějších postav ze Sirény a závěrečné Vánoce jsou jakousi povídkou-smířením.

Přední literární historik Miloš Pohorský napsal: „Vyhýbala se (Majerová, pozn. aut.) sentimentálním tónům při líčení osudu chudých, černobílé charakteristice postav a tendenční naivnosti.“

Červené kvítí

V roce 1912 se k tématu života kladenských lidí vrátila dvěma povídkami v souboru Červené kvítí. Věčná nevěsta je opět baladickým příběhem dívky, která se odmítá vnitřně smířit s tragickým odchodem svého milého. Záměrně si najde službu v jedné z inženýrských vil, které na přelomu 19. a 20. století vyrostly v blízkosti kladenského hřbitova. Každý den hledívá za hřbitovní zeď nebo zarmoucená vysedává u hrobu svého chlapce. Svádí se sebou urputný vnitřní boj; boj o zapomnění a boj s probouzejícími se novými city.

Literárně barvitější a plastičtější je druhá „kladenská“ povídka Letní ty noci zářivá (podle veršů Jana Nerudy). Kulisami jsou zaniklý Štěpánov a rychlý rozvoj hutního průmyslu na Kladně: „Pak široká rovina pod Štěpánovem pokryla se železným městem hutí.“ Majerová provádí čtenáře skutečnými místy, které tehdy tvořily obec: sokolská hospoda U Vaňků nebo již zmíněná hospodu V ráji.

Tématem povídky je život štěpánovské, potažmo kročehlavské, mládeže. Lásky a rozchody, útěky a návraty, nové věci a nadšení pro ně, narážející na nedotknutelné tradice, veselost a bezstarostnost v bídě a nedostatku. Zajímavý je tady na tehdejší dobu překvapivý motiv málo běžné lásky dvou mladých studentů, kteří čtou Zeyera a oddaně si hledí do očí…

Siréna

Kladno literární je Siréna! Jednoznačně jeden z nejlepších románů napsaných v období první republiky. Naneslo se na něj, tak jako na spisovatelku samotnou, tolik ideologického balastu (s nemalým přispěním autorky), že bude velmi těžké ho někdy setřít! Majerová sleduje v Siréně (1936) čtyři generace rodu Hudců, s nimiž projde celou tu dobu velkých změn města a kraje. Na počátku stojí v hlubokých středočeských lesích několik milířů, vedle stovek jiných, a o ně se stará první z významných Hudců, Josef.

Josef Hudec počíná robustní a barvité vyprávění o Kladnu, kladenském kraji a jeho lidech. A to byli především havíři a později hutníci a oceláři. Tak rozsáhlé dílo nemohlo vzniknout za krátkou dobu. Spisovatelka se na něj připravovala celá dvě desetiletí; sbírala velké množství materiálu: vyhledala dobové novinové články, probírala se úředními záznamy, listovala v kronikách a zaznamenávala vzpomínky pamětníků.

Bylo obtížné i pro zkušeného autora, kterým Majerová už byla, zvolit takový literární tvar, který by udržel kompaktnost jak vnější, tak především vnitřní výpovědi díla. Zvolila střídání několika stylů: dopisy, novinové reportáže, deníky a klasické románové postupy. Původně zamýšlela Sirénu jako těsnější soubor povídek, jemuž by dominovala povídka Parta na křižovatce (samostatně vyšla v roce 1931). Nestalo se tak a román byl přijat velmi pozitivně. Čtenáři se začali ptát na genezi Sirény a spisovatelka ráda vycházela čtenářům vstříc. A tady je možná počátek nanášení zbytečného balastu, který dusí tohle živé a umělecky výjimečné dílo dodnes.

Pro „kladensiology“ je Siréna také dobrou inspirací při hledání, pátrání a nalézání zapomenutých míst v Kladně a jeho okolí. Namátkou: Váňův kámen a čtyři akáty, dříňský velkostatek, několikrát už zmiňovaná kročehlavská hospoda V ráji, Krnčí, poštovní dům u radnice, hospoda U Jágrů, u Kostků v Zádušní ulici, hostinec U zvonku, důl Vítovka, hospoda U Humra a jiné. Vedle dobových kladenských reálií jsou v románě i skutečné historické postavy Kladna jako např. starostové Hruška a Hrabě nebo továrník „zlé pověsti“ Bacher. Nemálo místa zabírají také informace o běžném životě obyvatel Kladna (co kolik stálo apod.)

Pozornost na sebe strhává kapitola, která umělecky podává zprávu o krvavém Božím těle roku 1889. Tehdy přetekl pohár trpělivosti místních dělníků. Nespravedlnost a útlak, nízké mzdy a stoupající ceny, nervozita a přepracovanost, nemožnost odpočinku a zvyšování pracovní výkonnosti. Siréna je tedy také románem dokumentárním.

„Prostudovala život hutnický a hornický do posledního detailu… To není povrchní poznání z nějakého katechismu nebo z nějaké příručky; to je výsledek dlouhého sžívání se autorčina… to je poznání opravdu životné, ze života vytrysklé a život dávající,“ napsal v roce vydání románu F. X. Šalda.

Město ve znamení ohně

Čisté literární vyznání Kladnu vydává Majerová za okupace v roce 1940. Město ve znamení ohně je těžké zařadit; je to esej, umělecká reportáž, lyrický průvodce městem a krajem? Možná od každého něco, ale zcela určitě asi nejkrásnější vyznání Kladnu a kladenskému kraji. Mnohým českým spisovatelům a básníkům se za protektorátu svíralo srdce nad skutečností, že tato krásná země je zadupávaná německými nablýskanými rajtkami. Vyjevit takový pocit nešlo přímo, a pokud pomineme nacionalistické žvásty z pera kolaborantů, zůstane nám řada skrytých oslav země, svobody a síly národa. Majerová se „vyplakala“ skrze své milované Kladno.

Podzemí, kde se kutá uhlí, je pro ni jako „rozdrcená maska zmizelé krajiny“. Obraznost se tu střídá s patosem, který dnešního čtenáře možná bude tahat za uši: „Úrazy, závaly, rozdrcená těla… Jen dál, jen hloub, za uhlím v úprku lidské žádostivosti tepla, plamene a hnací síly, obsažených v té podivuhodné smolně černé hořlavině!" Ten, kdo se na Kladně narodil, je poznamenaný ohněm, jenž vládne nebi nad Kladnem. Oheň je pod zemí a na zemi. Je v lidech a jejich konání, byl přítomný skrze nespočet výstřelů na mnoha demonstracích a během stávek.

„Obyvatelé města ve znamení ohně, tedy Kladna na pahorku, Rozdělova s lesem za humny, Újezda mezi továrními ploty, Dříně mezi poli a Dubí v údolí z odvalů…“

„Někde komín závodí ve výši se starými smrky lesa. Vtírá se do jeho posvátné samoty. Jinde se sdružuje s davem komínů ohňového božiště: k železárně a ocelárně.“

„Křehká spletitost vápenných pecí a prolamovanost křivolakých schodišť, zdviží, spojů s budkami hlídačů ohně mezi nebem a zemí – to všechno se zvedá do výše kolem vysoké pece.“

Pro Majerovou je důležitý každý kladenský motiv, hledá je a nalézá. Vedle samozřejmých hutí a dolů a lidí kolem nich, hladí pohledem krajinu, klaní se železnici, jež krájí na mnoha místech krajinu, reflektuje dějiny, prochází jednotlivými kladenskými čtvrtěmi a okolními obcemi…

Město ve znamení ohně je posledním uměleckým dílem Majerové. Po válce přišel umělecký a lidský pád. Z „Mařenky“ se stala ikona socrealistické literatury a života. Objížděla města, fabriky, besedovala, vyjadřovala se ke každodennímu budování socialismu a občas se tohle všechno snažila literárně vypodobnit. Od konce války už toho tolik nenapsala. A toho, co by stálo za zmínku, ještě méně. Dokonce i režimní literárněvědní „potentáti“ shrnují Majerové poválečné literární dílo do jednoho, dvou odstavců.

Hornický betlém a další

Řídkým odvarem Města ve znamení ohně je „lyrizovaná zimní pohlednice“ Hornický betlém. Do lyrických pasáží násilně vniká protiválečný tón. Horníci kráčí po noční šichtě od dolu Na šestém domů na Podprůhon s malebnými domečky ve svahu. Důl Na šestém za zády, domov v Podprůhonu před sebou – kulisy jednoho a téhož. Bída a dřina… Pomalu kráčejícím horníkům křupe pod těžkými botami sníh. Čekají na jaro, přinese tolik touženou svobodu…

Jestliže v Hornickém betlému sem tam ještě problikával Majerové talent, zhůvěřilosti z padesátých let si shovívavost nezaslouží, ani od rodilého Kladeňáka. Cesta blesku (1951) je sbírka povídek reagující na „pokrokové změny! v naší zemi po roce 1948. Odporná snůška nenávisti dobitá naprostou absencí uměleckosti.

Povídky Rudý prapor a Třináctá svážná může číst snad jen fanatický stalinista, literární vědec, zabývající se dílem Majerové (kolik takových dnes ale je?) nebo blázen a nadšenec pro Kladno (jako třeba já). Majerová v Rudém praporu (1949) na několika stránkách provede čtenáře celou polovinou století; od památné kladenské stávky v roce 1900 až po začínající budování komunismu. S hrdinou Janem Rokosem se podíváme i do jeho libušínského domečku, kde na zdi visí obrazy Marxe a Engelse, a jeho milá nosí rudý šátek kolem krku! Je to popisné s minimem přímé řeči a neschopností vybudovat spádný dialog. Třináctá svážná (1951) je pak průhledem do rodícího se socialistického učňovského školství se všemi těmi rekvizitami, co k tomu patří (svazácká organizace apod.). Pro nás je zajímavý jedině fakt, že hlavní hrdina Vikror Mára je z Libušína.

Co napsat na závěr o Marii Majerové? Fráze typu, že v jejím díle a osobnosti se odráží nevyrovnanost a tragédie první půle dvacátého století? Nebo něco ve smyslu, že neunesla vyprchání svého literárního talentu a její nepředvídatelná povaha ji dohnala? Ne, Marie Majerová je pro mě Kladeňačka srdcem, která svoje město milovala a bez nadsázky se dá napsat, že mu věnoval svůj život.

Použitá literatura:

  • Majerová, Marie: Povídky z pekla a jiné, Praha : Tisk. výbor. českosl. soc. dem.strany děl., [1907]
  • Majerová, Marie: Červené kvítí:Črty a povídky, Praha : Zář, [1912]
  • Majerová, Marie: Siréna, Praha: Melantrich, 1949
  • Majerová, Marie: Město ve znamení ohně, Kladno : Karel Janout, 1940
  • Majerová, Marie: Cesta blesku, Praha : Svoboda, 1951
  • Hajek, Jiří: Marie Majerová, Praha : Československý spisovatel, 1982
  • Nejedlá, Jaromíra: Marie Majerová, Praha : Melantrich, 1986
  • Pohorský, Miloš: Literatura 3, Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1975
  • Šalda, Fratišek Xaver.: Z období Zápisníků 2, sestavil Emanuel Mareček, Praha : Odeon, 1988
  • Památky revolučního hnutí Středočeského kraje, Okres Kladno, Praha : Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, 1973
  • Kárný, Miroslav a kolektiv: Sto let kladenských železáren, Praha : Práce, 1959

Datum: 2.1.2011, autor: František Baďura, kategorie: Příběhy, témata: literatura, osobnosti

Komentáře

Zatím tu nejsou žádné komentáře.