Václav Hokův: doba v emigraci

Dozrávání básnické osobnosti Václava Hokůva v prostředí švýcarské emigrace

• 

V jednom z předchozích článků představil Zdeněk Jonák životní dráhu takřka zapomenutého kladenského (respektive libušínského) básníka Václava Hokůva. Tentokrát se podrobněji věnuje jeho emigrantskému období a přibližuje okolnosti, které ho k emigraci přivedly.

Libušínské zázemí

Libušínský rodák Václav Hokův byl zasvěcený znalec moderního umění, který svým zaujetím pro současnou literaturu, umění a hudbu byl inspirací i příkladem pro mnoho mladých lidí ve svém okolí. Žil izolovaně, stranou tehdejších společenských událostí. Účastnil se setkání s avantgardními umělci, psal básně a esejistická díla o význačných postavách z oblasti literatury a výtvarného umění.

Psal do šuplíku. Jeho strojopisné básnické sbírky a eseje, rukopisné sborníky poznámek se nacházejí roztroušeny v rukou přátel nebo archivovány v Památníku národního písemnictví.

Zasloužil se o utváření jazzové scény; v roce 1962 inicioval spolu s Jiřím Plašilem ve Slaném Jazzklub Slaný, jeden z nejstarších a nejaktivnějších jazzových klubů v tehdejším Československu.

Režim nabízel Václavu Hokůvovi pouze stereotypní povolání, v sebezáchovném pudu si proto vydobyl status polovičního invalidy. To mu umožnilo skromně, ale zato duchovněji žít; také to však do značné míry limitovalo vzorce jeho sociálního chování. Cítil se pevně zakořeněn ve svazku s rodiči, od nichž přejal prvorepublikový životní názor i styl.

Tento životní styl u něho pěstoval potřebu hlubokého prožívání reality před jejím strohým registrováním nebo laciným cynismem. Svých básní si Hokův cenil teprve tehdy, když získal pocit, že reflektují nejen jeho osobní situaci nebo stanovisko, ale i hlubší, řekněme generační pocity. Vážil si svého těžce dobytého světa. Nehrál si na hrdinu ani pro své vlastní potěšení ani pro uznání druhých.

Jeho vztah k rodinnému zázemí se promítal i do vztahu k přátelům a uměleckému prostředí. V roce 1960 se Hokův začal sbližoval s uměleckou avantgardou, která se scházela v pražské Slávii u stolu Jiřího Koláře. Jeho zdravotní stav mu neumožňoval účastnit se jejich bohémského života. Stýkal se proto s uměleckým světem spíše zprostředkovaně příležitostným kontaktem s osobami, které byly regionálně dostupné. Jeho osobnostní založení také významně předurčovalo volbu místa, které si zvolil pro svoji emigraci – střízlivé a racionální Švýcarsko, kam v roce 1969 odcestoval.

Krizové zlomy adaptačního procesu v Hokůvově díle

Psychologie emigranta jasněji formuluje některé překážky nebo celé situace, s nimiž se čeští emigranti z roku 1968–1969 setkávali. Největším problémem byla samozřejmě naprostá izolace od dosavadního prostředí, blízkých a přátel. Nedostatek dialogu vedl často ke zkresleným představám, jak u emigrantů, tak u jejich rodinných příslušníků, příbuzných a blízkých. Běžným stereotypem bylo neporozumění, závist, vulgarizace.

Odloučení od mateřské kultury, kamarádů, nemožnost se vrátit, to vše ztěžovalo adaptaci. Psychologové mluví o kulturním šoku, který se projevuje okamžitou regresí na celé frontě. Neznalost jazyka, kulturních vzorů, absence nevyhnutelných, samozřejmých dovedností – to vše mělo často za důsledek snížení sebehodnocení a tím i ztíženou orientaci v novém prostředí.

Emigranti v Curychu, kde Václav Hokův zakotvil, si situaci ulehčovali tím, že se vzájemně scházeli a vypomáhali si, pokud to šlo. Psychologové nazvali tuto fázi fází truchlení. Emigranti hodnotili své ztráty a snažili se je uvést do rovnováhy se svými výdobytky.

Specifikou Václava Hokůva bylo, že se do emigrace odebral s jasným cílem – dodělat a vydat zde své dílo. A nebyl příliš ochoten se kontaktů s emigranty v jejich fázi truchlení zúčastnit. Zařadit se mezi uměleckou emigraci v Curychu se mu příliš nedařilo. Díky své nemoci a životní abstinenci zůstal i společensky osamocen.

Jaroslav Vejvoda, český spisovatel a emigrant, píše o jeho vztahu k umělecké skupině, která se scházela v prostorách restaurace Egge s povzdechem: „Jeho horečné básnění zajímalo málokoho: ani pivo nepil, do curyšského hostince, v němž se scházeli jeho krajané, vcházel a odcházel z něho bez pozdravu, nesedal si, nýbrž postával stranou, opřen o deštník. Býval to svízelný společník.“ (Hokův 1994:1)

Snad to byl i tento pocit nezařaditelnosti, který ho vyhnal z poklidného Švýcarska do Ameriky. Ani jeho emigrantští kamarádi nemohli pochopit bizarní Hokůvovu povahu – opustil rodnou zemi jen za tím účelem, aby si zde splnil své chlapecké představy o západu, o Americe, svých hrdinech H. D. Thoreauovi, R. Jeffersovi, A. Ginsbergovi, černých a bílých jazzmanech a aby ve skrovné komůrce svého podnájmu znovu uspořádal své dosavadní básně a doplnil je o to nové, co v emigraci získal.

Možná to zavinilo i neprožité truchlení, které u něho vedlo k depresím a blokaci nových vztahů. Představa, s níž do USA odcházel, se nepotvrdila. Vrátil se zklamán. Po návratu se zbavuje iluzí a básně registrují pokus vyrovnat se s minulostí. Je to jakési pozdní truchlení. Deziluze z USA mu možná dopomohla smířit se s osudem emigranta a dokončit tak v určitém smíření své dílo.

Uvědomuje si, že rozhodující rámec pro jeho životní filosofii však vždy znamenaly krizové, kritické životní zkušenosti. Úryvky z básně Dopis místnímu básníkovi (Hokův 1994:16–22) napovídají, jak se cítil na sklonku svého života, jak hodnotil svůj život doma i v zahraničí. Báseň mapuje jednotlivé krizové okamžiky jeho života.

Dopis místnímu básníkovi

Část 2
Strýček, co byl kamenosochařem
přežil delirium tremens
pouhým zázrakem
na podzim 1950
když jsem začal Walden hltat
v nemocniční posteli
po operaci na specifickou peritonitidu
z celého příbuzenstva jediný
šel jsem ho navštívit obejdu
chudák celé hodiny
hledal svoje botky
zamazané od brousicí mašiny
jež myši prý mu sežraly
v tomhle fantastickém odpoledni
pochopil jsem víc než při četbě
Kerouacka, Ginsberga, Borroughse
Předčasně zestárlý v osmnácti letech
Fantasmagorií, které se říká rozum z hoře
jež se vymyká literatuře.

Američtí umělci mu byli po celý jeho život za železnou oponou zdrojem inspirace. Po krátkém pobytu v USA se vrátil zpět do Evropy vyléčen.

Část 4
Když jsem prokouk
ten jejich hollywoodský sen
kvapem jsem mazal sem
do té evropské malosti
relativní velikosti
Tvé rodné zemì
Na útěku před strýčkem Samem
před jeho třpytivým koláčem
jejž žraloci dost
obratně
na Cannery Row
a jinde
ohlodali na kost.

Ani po jeho návratu do jeho druhé vlasti, Švýcarska, ho nečekalo přátelské přijetí.

Část 5
V Curychu mne nikdo
nepostrádal
s vánočním dárkem
za mnou nepospíchal
na Štědrý večer 1972
v trojce na hlavním nádraží
mezi italskými teplouši
s řeckými gastarbajtry
pojídaje tu nejsmutnější
večeři
kořeněnou žlučí
ještě trpčí
než Kristus jed.

Osvobodivé poznání vlastní identity

Po návratu do Švýcarska se Václav Hokův zbavuje určitých psychických blokací, přestává se obklopovat pouze symboly minulosti a navazuje plodné aktuální vztahy nejen mezi přáteli v Československu, ale i mezi svým a jejich dílem. Pokusíme se přímo v jeho díle zmapovat proměnu z českého „neúspěšného intelektuála“ do podoby praktikujícího básníka a esejisty, kterým si přál být.

Ve švýcarské emigraci, zejména po návratu z USA, se mu podařilo vydat dvě básnické sbírky s názvy Čínská zeď (1980) a Masopustní nokturno (1980). Třetí sbírka Curych: Trojrozměrná mandala (1989) vyšla až po jeho smrti. V roce 1994 byl publikován výběr básní v příloze obtýdeníku TVAR. V roce 2010 vyšla o životě a díle Václava Hokůva malá knížečka (Jonák–Hebr 2010).

Mezi sbírkou Čínská zeď ze šedesátých let a sbírkou Curych: Trojrozměrná mandala z let osmdesátých se odehrál, nám vzdáleným divákům jeho života, obtížně slovy vyjádřitelný přelom. Metaforické pojmy, které byly v duchu jeho dosavadní poetiky srozumitelné, nabyly nového významu. Zatímco například v sedmé básni oddílu Vrstvy z Čínské zdi se mluví o matce jako o pojmu, používaném v běžném mytologickém významu:

Prahorní kameny
žulu rulu svor
mám ve velké úctě
je to ta láska k matce
oddané svému poslání
zakládat rod.

Ve sbírce Curych: Trojrozměrná mandala, v níž se mluví výlučně o mýtické Velké Matce, nabývá tento pojem oproti předchozím sbírkám jiného významu. Velká Matka je chápána v duchu jungiánské terminologie, v jehož pojetí vyjadřují pojmy kromě svého utilitárního významu používaného v běžné komunikaci něco, co je společné všem náboženstvím, kulturám, společnostem.

Básnická sbírka Curych: Trojrozměrná mandala nese všechny znaky duchovního přerodu, kterým Hokův prošel. Představuje filozoficko-básnické vyznání, v němž mělo být stručně řečeno vše, co často mimoděk a beze slov předával celý život svým přátelům.

To, k čemu emigrant dospěje, když se zbaví potřeby uzavírat se do etnických komunitních skupin, obklopovat se symboly minulosti a spokojovat se s kritikou nové společnosti, se dá nazvat dosažení stavu konsolidace identity. U Hokůva se to projevilo uznáním významu mateřského jazyka i kultury a nalezení duchovní kontinuity mezi klady kultury staré a bohatstvím kultury nové.

Václav Hokův takto svým osobitým způsobem komunikoval se svými blízkými napříč prostorem i časem. Jeho báseň Lebka k líbání ze stejnojmenného souboru básní z roku 1983 (Hokův 1994:27) je pro zasvěcené zřejmou asociací na báseň Lebka v louži Ladislava Lipanského (Divoké víno 1968, č. 1–2). To je příklad otevřené informace pro ty, kdo se v kultuře šedesátých let pohybovali. Hokův svoji „lebku” oproti Lipanskému v básni z louže symbolicky zdvíhá.

Teprve na sklonku života se Václav Hokův vyrovnává se svou ztíženou situací. Uzavřen v cizině, hledá kontinuitu se svým ztraceným domovem. Jako zázrakem dostává od přátel Halasovu knihu A co básník (1964), vydanou v nakladatelství Čs. spisovatel.

Kniha obsahuje rukopisné projekty a fragmenty zamýšlených děl, z nichž většina dlouhých dvacet let nepoznala světlo světa. Při jeho čtení defilovaly před Hokůvovým zrakem básnické a filosofické konstrukty, podobné těm, které uložil v Libušíně do svých strojopisných sbírek svázaných v šedivých deskách a později pokračujících v jeho sbírkách Čínská zeď, Masopustní nokturno a Curych: Trojrozměrná mandala.

V projektech Hlad, Potopa, Ptačí sněm, Zastavárna, uložených na stovkách stran trhacích bloků si zaznamenával František Halas v posledních deseti až dvanácti letech svého života nepřeberné množství slov, veršů, nápadů a náčrtů. Vytvořil si tak rezervoár básnického materiálu.

Hokův žasne nad podobností myšlenkových pochodů svých a jednoho z nejexistenci­álnějších českých básníků. Jde nejenom o podobnost básnického slovníku, ale také o podobnost tematickou. Některé básně obou básníků jsou si blízké pochopením emocionální atmosféry poválečného období a studených padesátých let.

V listu přátelům píše: „…tedy až po 20ti leté pomlčce člověk zírá na mnohé afiliace/shodnosti s mým rukopisem i dnešní knihou v podobě z roku 1980 a s Halasovými verši z pozůstalosti týkající se oddílů Ptačí sněm a Zastavárna – z doby kdy jsem byl udělaný do Messiaenovy skladby Ptáci – což mne inspirovalo k řadě básní v Čínské zdi na téma strom/hnízdo/ka­didlo/krev/ptá­ček/pípá atd.”

Odvažuji se tvrdit, že Václav Hokův, by k tak závažnému odhalení kontinuity mezi svojí tvorbou a českým kulturním prostředím a dokonce s jejich zasazením do rámce kultury středoevropské – nikdy bez odchodu do emigrace nedospěl.

Zdroje

• Halas, F. (1964): A co básník. Praha : Čs. spisovatel.
• Hokův, V. (1980): Čínská zeď. Curych : Konfrontation AG.
• Hokův, V. (1980): Masopustní nokturno. Curych : PmD.
• Hokův, V. (1983): List adresovaný všem přátelům z 16.–17. října 1983.
• Hokův, V. (1989): Curych: Trojrozměrná mandala. Mnichov : Consultation.
• Hokův, V. (1994): Lebka k líbání a jiné básně. Příloha obtýdeníku TVAR – edice TVARy, řada B, sv. 21.
• Jonák, Z.–Hebr, J. (2010): Václav Hokův. Praha : vlastním nákladem.
• Časopis Divoké víno 1–2/1968.

Datum: 22.5.2011, autor: Zdeněk Jonák, kategorie: Příběhy, témata: literatura, osobnosti