Jak se bydlelo na Ořechovce

Jak se bydlelo a žilo na Ořechovce v padesátých letech

1 2 Další

V nadpise by možná někdo doplnil „minulého století“, ale to všichni najednou začali říkat po roce 2000 a já si nějak nemůžu zvyknout.

Rád na dobu dětství vzpomínám, stejně tak všichni kamarádi, kteří tam bydleli se mnou. Návraty do míst, kde nám bylo dobře, mohou být někdy příjemné, někdy nás mohou rozladit. Kamarádi z Nového Kladna mají rozhodování usnadněné, jejich čtvrť už není. Ale neříkám to s žádným smutkem v hlase, tak to prostě je. Něco ztrácíme, ale něco nového získáváme.

Náš dům

Bydlel jsem na Novém Kladně v domě čp. 1310 na rohu Ořechovky a XV. ulice (F. Halase). Náš dům byl postaven někdy na začátku 20. století. Zdi 70 cm silné z opukových kamenů byly spojované směsí jílu s vápnem, štíty byly z červených cihel. Na sever do Ořechovky vedlo jedno okno (z kuchyně), na západ do Halasovy ulice vedlo ze tří pokojů vždy po dvou oknech. Jedno okno vedlo z kuchyně do dvorka (na východ).

Zahrádku jsme neměli, jen dvorek dlážděný bílými cihlami. Podél delší strany byly chlívky, ve spodních jsme měli uhlí, v horních dříví. V jednom větším byla dílna, na hák u stropu věšel táta svoje kolo.

Pět velkých pískovcových schodů vedlo na zastřešené zápraží, odkud se vstupovalo do domu do místnosti, které jsme říkali síň. Z té vedly schody do sklepa a na půdu a vstupovalo se odtamtud do kuchyně a dvou pokojů. Byla tam také velká kamna, ve kterých se topilo jen při velkém prádle, když bylo potřeba ohřát větší množství teplé vody. Byl tam také jediný vodovodní kohoutek v domě. Vodu na mytí a vaření jsme odtamtud brali v kýblech.

Kuchyň byla jedinou stále vytápěnou místností v domě. V kamnech jsme topili hnědým i černým uhlím. Při vaření bylo nutné neustále hlídat intenzitu ohně, ale nebyla to zase taková věda, chtělo to jen trochu praxe. Lívance nebo placky dělala máma na velké a těžké litinové desce, kterou pokládala přímo na plotnu a mastila kouskem špeku. Na rohu plotny stál pořád větší hrnec, ve kterém byla stále k dispozici teplá voda (některá kamna měla k tomu účelu vestavěnou asi desetilitrovou nádrž). Někde u kamen byla také konvice s kávou z melty pro běžné denní použití (pili jsme bílou). Když přišla návštěva, umlelo se trochu zrnkové kávy, udělala se černá káva do čtvrtlitrových hrnků se srdíčky a já doběhl do cukrárny pro pár zákusků.

Na zátop jsme měli dříví ze železničních pražců. Ale bylo s nimi hodně práce, nikdo je nechtěl na cirkulárce řezat, v dřevě byly ještě zatlačené kamínky a občas nějaká ta skoba… Když máma pekla a potřebovala větší oheň, měli jsme ve chlívku připravené šišky. Na udržení ohně zase stačilo dát do kamen pár briket, ráno se jen prohrábl popel a přidalo trochu dřeva. Popel se sypal na dvoře do kolečka, a když bylo plné, vyvezli jsme ho na skládku. Jednou za čas táta koupil v železářství u Svobody nebo u Bondyho šamot, nechal kamna vyhasnout, sundal tály a opravil vyzdívku. Obyčejně se s tím svezlo i vymetání komína. Kominík k nám totiž skoro pokaždé přišel, když bylo vypráno a všude viselo prádlo, a tak ho máma nepustila ani na dvorek.

V kuchyni se i jedlo, byl tam otoman, na kterém si táta občas po obědě zdříml. V rohu byla lavice s umyvadlem, koupali jsme se v plechové sedací vaně. Pod oknem byl stolek s rádiem. Z kuchyně se vcházelo do ložnice s manželskými postelemi, nad nimi visel oválný obraz s andělem ve zlatém rámu. V ložnici kamna nebyla, pustilo se tam v případě potřeby trochu tepla z kuchyně. Spalo se pod peřinami. Do postele pod peřiny dávala máma často i jídlo v mísách zabalených do utěrek, aby vydrželo teplé, než přijde táta ze šichty.

Jeden pokoj jsme měli zařízený jako obývací, někdy od roku 1960 jsme v něm měli televizi (do té doby jsem se chodil dívat různě k příbuzným). Další pokoj po bratrovi jsme občas pronajímali studentům, později ho rodiče zařídili pro mě.

Do sklepa se chodilo ze síně po kamenných zatáčejících se schodech. Brambory a jablka v něm vydržely bez úhony celou zimu. Byly tam sklenice s vejci naloženými do vodního skla, cibule, v písku mrkev a celer, svařené mléko v kameninových hrncích, bandaska s čerstvým mlékem.

Krámy byly na hlavní třídě (tak se říkalo třídě Čs. armády). Jeden konzum byl na rohu XII. ulice (J. Lady). Pro mléko se sem chodilo s bandou. Do krámu se vozilo ve velkých hliníkových nádobách a litrovými a půllitrovými odměrkami se rozlévalo. Teprve později přišly sklenice. V tomtéž bloku byla Vackovic cukrárna. Jeden cukrář – pan Knobloch – bydlel i v naší ulici. Na dortech uměl dělat i růžičky a figurky. Větší obchod s potravinami a později samoobsluha byla u Procházků v bloku mezi VIII. a VII. ulicí (F. Šrámka a V. Větrovce), hned vedle byl i pultový prodej lahůdek. Pro maso jsme chodili do masny vedle hospody U Černých mezi XIV. a XIII. ulicí (Jungmannovou a V. B. Třebízského), další (Špecián) byla na rohu X. ulice (J. Kvapila). Trafika stála na rohu dnešní Vančurovy ulice (což je pokračování bývalé X. ulice směrem k bráně nemocnice) a hlavní třídy. Byl to malý samostatný domek čtvercového půdorysu.

Zelinářství bylo v bloku mezi XV. a XVI. ulicí (F. Halase a V. Nezvala). Zelinářka vždycky na podzim sepsala objednávky brambor a pak je spolu s řidičem a závozníkem v dohodnutý den rozvážela nákladním autem po domech k zimnímu uskladnění.

Často jsme se chodili dívat, když k Ječmenovům přivezli pivo. Chodilo v dřevěných sudech dvojí velikosti. Závozník s řidičem nasadili kladkostroj na železné rameno nad šachtu vedoucí do sklepa, jeden pak pouštěl po laně sudy do sklepa, druhý je tam ukládal a vracel nahoru prázdné.

K holiči jsem chodil na hlavní třídu mezi XVI. ulici a dráhu k panu Fajtlovi. Ale poprvé jsem tam byl, až když jsem měl jít do první třídy, do té doby mě stříhala máma. Děti byly do holičské sesle moc malé a tak si je pan Fajtl vždycky posazoval na prkýnko pokládané přes opěrky pro ruce, aby se k nim nemusel ohýbat.

Cirkus býval za nemocnicí na trojúhelném place vymezeném kralupskou tratí, nučickou dráhou a ulicí Fr. Kloze (dnes je tam fotbalové hřiště a v jeho sousedství Domov důchodců a LDN). Cirkusy se vozily vlakem, takže někdy jsme je viděli přijíždět z Kralup. Na nádraží na Výhybce jsme sledovali vykládání, na place jsme se pak snažili pomáhat při stavění v bláhové naději, že nás do cirkusu pustí zadarmo. Poutě zase bývaly na place u sletiště (dnes stojí v těch místech Aquapark). Později se tyto atrakce přestěhovaly na prostranství u hřiště Sparta.

Nejbližší biograf byl v Liďáku (předtím Stalingrad, Sevastopol). V podzemí byl velký taneční sál a hospoda, které se říkalo Bundeswehr. Při rekonstrukci kina tam instalovali promítačky na 70 mm film a tehdy špičkovou audiotechniku a promítala se tam snad dva roky Kleopatra. Bylo pořád vyprodáno a sjížděli se sem lidi i ze sousedních okresů. Auta parkovala na tehdy zatím nezprovozněném pruhu silnice do Rozdělova. Dnes je v celé budově spořitelna. Další kino byl Svět, je tam dodnes. Další bylo Korzo (později Oko) kousek nad Floriánem, dnes je v něm asijská prodejna. Někdy jsme chodili do Rozdělova do Jasu (dnes autodílna) nebo do Kročehlav do Kina Květen (blízko teď stojí Baumax).

Někteří obyvatelé čtvrti Nové Kladno měli králíky a slepice, na trávu se chodilo do údolí Ořechovka. V bloku domů od XVI. ulice směrem ke dráze bydlel pan Pospíšil, který měl koně a nějaké polnosti. Jeho dvůr, plný strojů, povozů a zemědělského nářadí, měl dvě brány – jednu do ulice Ořechovka a druhou na hlavní třídu. Občas nás svezl na žebřiňáku.

Bydlení na Ořechovce může snad někomu připadat spartánské až primitivní. Připomínám, že jsem popisoval padesátá léta a už tehdy se mluvilo o tom, že tato čtvrť se bude bourat. Lidi tak až na vyjímky neměli moc chutí své domy nákladně přestavovat a modernizovat. Když pak na to skutečně došlo, byly jejich domy vykoupeny a bylo jim nabídnuto bydlení buď v sídlišti, nebo si mohli něco přidat a koupit si dům někde jinde. Někteří se ovšem brzo stěhovali podruhé – koupili domy v tzv. německém sídlišti na Sítné, které musely po nějakém čase také ustoupit panelákům.

Jak jsme si na Ořechovce hráli

Naše domovní dveře vedly do ulice Ořechovka. Ta začínala u kralupské trati u zastávky Kladno město a vedla přibližně na východ (souběžně s dnešní třídou Čsl. armády). Hned za prašnou silnicí terén klesal do údolí, po jehož dně vedla pěšina do Podprůhonu. Za ní dál na sever se zvedala halda. Zpočátku se sem vyvážel materiál ze stavby kladenských sídlišť, pak sem začaly jezdit i kuka-vozy s popelem. Auta tam vjížděla od zastávky cestou ke hřišti Sparta, pak zatáčela doprava na haldu. Ta se postupně rozšiřovala směrem k Podprůhonu, ale zužovalo se i údolí – po velkých deštích svah občas trochu ujel a materiál se sesunul až skoro k pěšině. Místní sem vyváželi popel, na podzim listí ze zahrádek, ale i nejrůznější jiný materiál, ve kterém jsme se rádi přehrabovali a vybírali, co by se z toho ještě mohlo hodit…

Přímo před naším domem na ulici Ořechovka bylo dětské hřiště – pískoviště, houpačky a pár laviček. Postupem let chátralo a ke konci padesátých let už z něj moc nezbývalo. Vždycky jsme si raději hráli ve Vořešce, jak jsme údolí říkali. Na svazích byla spousta ovocných stromů a ořešáků (odtud název). Málokdo měl svoje pozemky oplocené, takže přes léto jsme byli pořád přecpaní hruškami, jablky, švestkami, žluťoučkými špendlíky a s končícím létem ořechy (ale také nás často někdo honil). V údolí jsme často dělali táboráky, vařili jsme si v kotlíku jako na čundru, zpívalo se při kytaře apod.

Většina kamarádů byla narozená mezi roky 1940 – 1950, já byl jeden z nejmladších. Druhy zábavy procházely partou v jakýchsi vlnách. Na pouti se daly koupit gumy na praka a tak nejpozději druhý den měl praka každý z naší party. Do nějaké plechovky jsme nasbírali oblázky a stříleli do plechovek nebo sklenic – to všechno se dalo najít na haldě. Na přesnost střelby i dolet byly ovšem nejlepší kuličky z ložisek, kdo něco takového našel, byl king. Jindy jsme zase stříleli jílem – uhnětená koulička se napíchla na pružný klacek a když se s tím pořádně švihlo, dostřelilo to dál než prak. Hodně často jsme těmito zbraněmi válčili s Podprůhoňáky. Pak přišly různé typy bouchaček, strouhaly se do nich hlavičky sirek a pěkně to práskalo. Opatřili si je v brzké době opět skoro všichni a celá Vořeška zněla kanonádou. Také vzduchovky přišly ke slovu, ale museli jsme si dávat pozor, aby nás s nimi neviděl okrskář Veřejné bezpečnosti Urban, který občas zabrousil na pochůzkách svým obvodem i do Vořešky. Měl kancelář na hlavní třídě mezi XI. a X. ulicí a nelíbily se mu ani naše praky. Stříleli jsme jen do plechovek a do sklenic, ale občas šlo něco vedle… Z jedné takové přestřelky jsem tak nosil přes 40 let pod kůží na temeni hlavy brok. Musel nakonec ven, když jsem měl podstoupit vyšetření magnetickou rezonancí.

Občas nějaké auto při couvání k okraji skládky zajelo příliš daleko a zapadlo tak, že ho musel vytahovat traktor. Samosebou jsme se na to běželi dívat a komentovali jsme postup záchranných prací. Jednou zacouvala na kraj erena, na korbě měla naloženého hromadu čehosi černého a lesklého. Při vysypávání se ozval zvuk, který jsme neznali. Nechali jsme všeho a utíkali to prověřit. Byly to exponované skleněné fotografické desky, snad desítky tisíc portrétů a nějakých nafocených dokumentů, všechno v negativu… Sešlo se nás u toho požehnaně, přišli i Podprůhoňáci, se kterými jsme jinak pořád byli ve válečném stavu. Celé hodiny jsme se v tom hrabali a prohlíželi proti světlu neznámé tváře. Pak se ukázalo, že se s tím dá bezvadně házet, dobře to prořezávalo vzduch a létalo to skoro ještě dál než jílové kuličky. Ten den přišlo několik z nás domů pořezaných nebo s rozseknutou hlavou…

Často jsme stavěli bunkry, některé úctyhodných rozměrů. Z domova jsme tajně vynesli krumpáče a lopaty a střídali se v kopání. Na haldě jsme měli připravené různé trámky a trubky na podporu stropu, desky a vlnitý plech na střechu. Celé jsme to pak nahoře zase zasypali kvůli maskování. Byla tam i pozorovací okénka na všechny směry zasklená už zmíněnými fotografickými deskami. Sehnali jsme dokonce i mramorovou desku na stůl z jakési toalety, koberec a velké zrcadlo… Bunkr nám bohužel dlouho nevydržel, zapadlo do něj nákladní auto…

Zrcadlo přežilo pád auta do bunkru bez úhony. Bylo velké a velmi kvalitní, v odpoledním slunci se s ním dala pouštět prasátka až na věžáky v Rozdělově. S daleko větším potěšením jsme s ním ovšem svítili do oken porodnice, která byla přímo v ose XV. ulice. Návštěvy se tam tenkrát normálně nepouštěly a tak za okny stály maminky a domlouvaly se posunkovou řečí s novopečenými tatínky shromážděnými na hlavní třídě u nemocniční zdi. Jak jsme tam zasvítili, komunikace skončila, protože neviděl nikdo nic. Tatínkové nás pak honili ve Vořešce, ale v neznámém terénu neměli šanci. Zrcadlo jsme ještě stačili ukrýt na příště.

Některé domy měly vstup jaksi zevnitř bloku. Z ulice se muselo jít nejdříve úzkou uličkou a na jejím konci byly naproti sobě dveře do obou domů. Občas jsme svázali kliky, zazvonili na oba sousedy a běželi se schovat do protější uličky. Viděli jsme, jak se provaz najednou napnul, chvíli sebou trhal… a pak ten silnější vytrhl sobě nebo sousedovi kliku. Dalo nám strašnou práci nesmát se nahlas…

Ale hráli jsme si i normálně. Hodně jsme jezdili na kole (i s vlekem – za kolo jsme zapřahali různé kárky a vozíky), na podzim pouštěli draky, v zimě sáňkovali a bobovali ve Vořešce. Při velkém větru jsme přidělali na kárku stěžeň s plachtou a svištěli po Ořechovce. Na Ořechovce se často hrála vybíjená, fotbal, volejbal. Také jsme pinkali tenis, většinou jen o zeď (náš dům byl poset stopami od tenisáku).

Lidi z Ořechovky

V domě jsem bydlel s rodiči, na začátku 50. let s námi bydlel ještě bratr. Táta dělal na dráze, máma byla v domácnosti. Dům byl po matčiných rodičích. Dědečka Václava Fafka (1879 – 1941) znám jen z fotografií. Na jedné z nich je zachycen s kamarády na špacíru na Lapáku u výletní restaurace. Babička Františka zemřela v r. 1950 pár měsíců po mém narození.

Na další fotografii je zachycena celá rodina. Pokaždé, když ji držím v ruce, žasnu nad mistrovstvím a kvalitou práce portrétních fotografů, fotka je téměř sto let stará… V popředí sedí dědeček s babičkou, za nimi zleva můj strýc Václav (1907 – 1997), uprostřed strýc František (1903 – ____), vpravo moje máma (1909 – 1962).

Strýc František Fafek bydlel také na Ořechovce kousek od nás a já u něho býval častým hostem. Všichni Fafkové byli muzikálně nadaní. Strejček Frantík (jak mu vždycky říkala máma) měl na Kladně slavnou kapelu, v dechovce hrál i předtím na vojně. Měl dvě dcery, dvojčata Máňu a Zděnku (*1936) a syna Fandu. Fanda sloužil u vojenského letectva. Když k nám přišel na návštěvu, všechna futra v baráku mu byla nízká, musel se shýbat. Měl parádní šedou uniformu, vozil mi čokoládu a vyprávěl o létání na MIGách. Fanda měl také jako jeden z prvních v okolí Spartaka a později Felicii se stahovací střechou a dvěma karburátory…

Strejček Frantík pracoval na Poldovce a měl doma pěknou dílnu, ve které jsme spolu často něco vyráběli. Uvedl jsem se tam ovšem dost neslavně, hrál jsem si s obrovským svěrákem a vratidlo mi udělalo na palci pěknou štěnici… Jednou jsem po něm chtěl, aby mi vyrobil chůdy, které jsem viděl v jakémsi filmu o cirkuse. Z půdy přinesl žerď na prapor, přeřízl ji vejpůl, přidělal stupy a za hodinu už jsem po dvoře zkoušel první krůčky. Teta se pak na 1. máje na půdě po žerdi sháněla marně. Strejček Frantík uměl udělat skoro všechno, dokázal spravit pokažené hračky, později mi opravoval kolo.

S truhlařinou jsme chodili za panem Zedínkem, který bydlel v sousedství. Měl krásnou dílnu, kde to vonělo dřevem. O kus dál bydlel pan Postránský, kam jsme chodili, když jsme potřebovali něco svařit autogenem. Také on měl pěknou prostornou dílnu, shora tam padalo světlo střešními okny a všude byl vzorný pořádek. A podobně tak lidi věděli za kým zajít, když potřebovali vymalovat nebo opravit střechu.

Návraty

A pak jednoho dne opravdu přišlo bourání. Lidi se rozptýlili po Kladně i jinde a trvalo přes dvacet let, než se podařilo zorganizovat jejich opětné setkání. Od té doby se scházíme pravidelně vždy po roce. Už to moc není na lezení po stromech a střílení prakem do sklenic, ale staří kamarádi si pořád mají co říct. Poprvé jsme se chtěli sejít v místech, kde jsme kdysi bydleli, ale tam nezůstal kámen na kameni a nebylo by se tam k čemu vrátit. Něco tam přece jen zbylo: mezi paneláky byl ponechán jeden z jasanů, kterými byly lemovány ulice Nového Kladna. To není moc, ale to podstatné přece lidi nosí v sobě…

Datum: 28.11.2008, autor: Zdeněk Štorek, kategorie: Příběhy

Komentáře

Senzačí no prostě si mě dostal. Bydleli jsme v 2.věžáku.V ná­dražní hospodě U Zímů si cestou na zahrádku si dával táta pivo.Zahr. jsme měli v té kolonii byly tam sádky na ryby a bejvalá „Pelcovna“ já tam našel v takovim hracím automatu ještě pfeniky z války.V Benedovně jsem umělcoval 30let a s Vítkem Stříbrnym rozjížděli Dvorky.
Paňmáma dělala v tom zahradnictví nad cihelnou u hřbitova.
V nějaké „Štorkovně“v Kro­čehlavech jsem měl pronajmutou dílnu.tuším to byl podnik místních služeb, než to koupil Podaný.
Páni já se picnu. :-D

datum: 11.6.2009 13:40, autor: Jaroslav Pinc

Jsem moc rád, že se vyprávění líbilo. Všem děkuji za ohlasy. Přiznám se, že na ně pokaždé čekám s velkým napětím.
Mými nejpřísnějšími kritiky by asi byli ti, co tam tenkrát bydleli. Ale s internetem kamarádí jen přes své děti a vnoučata, takže na jejich ohlasy si budeme muset ještě počkat.

datum: 15.12.2008 21:19, autor: Zdeněk Štorek

Vážený pane Štorku,
Vaše vzpomínání na bydlení na Ořechovce je tak krásně barvité, že si ty jednotlivé obrázky ze života může představit i člověk, který už tyhle doby nepamatuje. Moc Vám za ně děkuji.

datum: 5.12.2008 19:29, autor: Zuzana Vlčková

Vaše vyprávění pane Štorku se opravdu hezky čte! Co se týče vašich historek, mohu jen potvrdit, jsou opravdové. Můj bratranec, který pochází z Vaší dětské party, mi je také vyprávěl…díky za další střípek mozaiky Kladenské historie.

datum: 2.12.2008 16:41, autor: Tomáš Rouček

Hezky se to četlo. Krátkou dobu jsem byl Podprůhoňák (1966 – 70), zavážku si pamatuji. K bojůvkám jsem se už asi nedostal, ty si nepamatuji.
Podprůhon a zrovna tak Novo měly své kouzlo, v Podprůhonu z velké části zachované. Škoda, že Kladno prožilo své demoliční období a chválabohu, že se něco podařilo zachránit.

datum: 30.11.2008 11:37, autor: Bohumír Musil