Pamětní kniha domu čp. 109

Pamětní kniha domu čp. 109 v Kladně

Pamětní kniha domu čp. 109 v Kladně

Tuto soukromou kroniku přinesla 5. října 1990 paní Pokorná, pracovnice odboru výstavby Městského národního výboru Kladno. Byla uložena ve skříňce pod sochou sv. Floriána ve výklenku na domě čp. 109 ve Slánské (dříve Štulcově) ulici v Kladně. Dům byl zbořen, a paní Pokorná kroniku údajně zachránila z auta, odvážejícího stavební rumy. K demolici došlo snad v r. 1976.

Podle originálu uloženého v depozitáři Státního okresního archivu Kladno v Rozdělově ul. Severní 2952, pořídil, s drobnými opravami, opis 11. 5. 1999 Karel Procházka.

Moje paměti

od roku 1857 až po naši dobu.

Úvod

Tak mám také já začnout psáti pamětní knížku našeho domu, naší rodiny do této nové knihy na přání naší nejstarší dcery, naší drahé Máničky, která se stala po nás majitelkou tohoto domku.

Začátek

Sama bych se nepustila do tohoto psaní, vždyť již mám sedm křížků za sebou a trpkých křížků na svých bedrách, ale těší mě to, že si to přeje naše dítě a že já dosud vidím na psaní a mohu psát, ačkoliv musím již míti brýle. Říkám si sice, že je již pozdě, ale nedá mi a já tedy s pomocí Boží začínám. Ve jménu Otce i Ducha i Syna svatého začnu psáti tuto pamětní knihu pro naší dceru, pro tento náš dům a pro příští pokolení, a zapíšu zde vše, co žalu, strasti i radosti jsme zakusili, a co jsme vše vytrpěli.

Mé narození

Já, nejstarší dcera Marie Dudová, dcera Anny a Jána Dudy, narodila jsem se v Praze u Halánků a křtěna jsem byla u sv. Petra dne 30. května 1857.

Odstěhování

Tak se můj Otec a má dobrá máti, rozená Kazdová z Nového Bydžova (vdávala se v Praze ze služby na Starém Rynku, kde byla po létech na studiích naše dcera Mánička), přestěhovali do Kladna.

Zaměstnání otcovo

Poněvadž se tenkráte ve Kladně vystavěla Nučická dráha, bylo mému Otci doporučeno místo strojníka u parostroje na Nučické dráze. On však toto místo neobdržel, poněvadž mu to nepřáli, neboť když dělal zkoušku na strojvůdce, nejlepší jeho přítel mu to zkazil, sám to místo obdržel a můj Otec zůstal tady v Kladně až do jeho smrti topičem.

Tříletá

Mě si sem přivezli malého diblíka tříletého. Otec můj jezdil do Hořelice, Tuchlovic a do Nučic; bylo nám dobře, neboť Otec vydělal peníze.

Náš dům

Chtěli míti svůj domek, aby byli ve svém, a tu se jim hodil tento domek a oni ho koupili. Co že stál, nevím, jenom řekli, že stojí hodně peněz a že musíme šetřit, aby nebyly dluhy. Moje máti, dobrá a tichá žena, s povděkem přijala návrh mého Otce a vše spakovala a z Prahy se stěhovala do Kladna a já malilinká ani Prahu jsem nepoznala a nepamatovala. Tehdy jsem se stěhovala z Prahy pryč, kamž jsem potom začala jezditi za moji milou Máničkou, která byla na študii. Ještě jako děvče jsem se učila šíti v Praze. Bydlela jsem na Staroměstském náměstí u paní Reiterové, domovnice v domě, co se prodávaly záclony.

Škola

Celkem si mnoho nepamatuji na stěhování, ani nevím ty moje první dojmy v novém domově, vždyť to bylo v roce 1861. Tady v Kladně jsem začala chodit do školy v roce 1863. Tak bylo Kladno tenkráte ubohé, souditi možno z jeho budov škloních. Tak za kaplí byl starý hřbitov a zahrada a tu se začalo stavět nové školy pro děti. Co jsme se tu naběhaly my děti po chodbách na stavbě a co bylo těch květů v zahradě. Mne začal učit prvně pan učitel Váša. Na stavbu jsme se chodily dívati, jak zdiva přibývá, jak vchody kamenné se stavěly a dřevěné špalíčky se dávaly do průjezdu. Byla vystavěna čtyřtřídní škola, ale bylo tu mnoho dětí a málo místa, a vynašli si místnost a my jsme jí říkaly půl první třída. Co tu bylo smíchu a povídání půl první třídou bejt já jsem říkala – Tatínku já jsem skákala po špalíčkách.

Nová škola

Po vysvěcení školy bývalý p farář Mottl předvedl nás do nové školy, představil nám jeptišky, jako naše učitelky a řekl, že jim budeme říkat Ctihodný sestry. Tyto ctihodný sestry bydlely na náměstí v domku u fary, klášter dosud neměly.

Ruční práce

U nich byly zavedený ruční práce. Oni nás učily plésti, háčkovat, šít, ale za plat. Každá, která se přihlásila, že se bude učit, musela přinést jeden zlatý. Já jsem se také přihlásila. Na prvního jsem nechtěla jít bez peněz do školy, ale maminka mě chlácholila: „Mlč, až Tatínek příjde s platem, hned jím to tam odneseš.

Plat

Jakmile Tatínek přišel z práce, prosila jsem Otce o jeden zlatý a hned jsem ho nesla na náměstí do černých vrátek vedle fary, kde Ctihodné sestry bydlely. Dosud si pamatuji, jak ráda jsem cupala s penězma. Ruční práce nebyly zadarmo, jako mají nyní děti ve škole, a kdo si mohl pletení zaplatiti počítám, že něco vyššího. Každý byl hrdý na to, kdo se mohl chodit přiučovat. Já jsem si ráda něco upletla, uháčkovala, ušila po provdání i na své děti jsem si mnoho udělala a i své dcery jsem tomu učila.

Poloha domu

Můj dědičný dům leží na náměstí u bývalé slánské brány pod kostelem P. Marie. Bránu již nepamatuji, tou bránou se prošlo a přišlo se teprve do našeho domu, stál tedy za bránou. Jak vypadala, nevím. Byla prý vysoká, zděná a měla v sádře vyryté krásné lípy. Tedy první domek z náměstí pod kostelem po levé straně byl nyní mým prvním domovem. Tu si začínám vzpomínati, jak dům vypadal a jak se do něho šlo. Z ulice měl veliká vrata jako do statku, kudy se vjíždělo třeba žebřiňákem plný mandelů rovnou z náměstí. Ulice do našeho domu vedla rovně, ale za domem vedla příkře s vrchu dolu.

Slánská ulice

Naše Slánská ulice, nyní Štulcová, byla opravována třikrát. Poprvé byl ten ohromný vrch prohlouben, hlína byla vykopána a odvežená. Podruhé o tři metry níž, jen od našeho domu ostala ulice rovná k náměstí, na kterou jsme si museli pořídit železný zábradlí. Bylo to asi roku 1888. Potřetí byla ulice opravená, když byl zřízen pod městem nový hřbitov. Vozy tu chtěly jezdit s pohřbama, ale nemohly pro příkrost vrchu. I byla ulice znovu prohloubená, vydlážděná, udělány chodníky a naše cesta k nám i se zábradlím byla zrušená, zábradlí nám bylo vráceno a do našeho dvorku nám dáno 8 kamenných schodů a když se dvéře zavřely, byla ulice rovná. To bylo asi roku 1892.

Popis domu

V tomto domě jest velký dvůr, kulna, sklep, malinká zahrádka, dřevěný dům a průčelý obytného domu. Uprostřed stěny jsou domovní dvéře, ze síně na pravo byla jedna světnice s dvěma okny. Nalevo byla také jedna s velikou pecí 2 okny a jedna komora s jedním oknem, kterým byla vyhlídka do sousedového dvora. Toto okno je zamřížovaný. Po dřevěných schodech de se nahoru do prvního poschodí, kde je chodba prkennou podlahou zv. kchonk po pravé straně kchonku byly dvě velké světnice spojené skleněnými dveřmi a každá po dvou oknech měly. Po levé straně byla jedna světnice s dvěma okny, které vedly na hlavní ulici. Na kchonku jest jedno okno na dvůr a proti němu jsou dvéře na půdu. Kdo tu zůstával tenkrát už se nepamatuji, ale byli to hodní lidé, neboť když jsme přijeli, hned mě laskavě chovali a na klín brali.

Můj otec

Můj otec byl dobrý, horlivý vlastenec. Čítal nám kroniky, které měl skovaný a já ráda poslouchala, když četl. Ale byl velice přísný.

Moji sourozenci

Vyrůstala jsem s třemi bratry byly to Hugo, Antonín, Dagobert. Jak ten čas utíká. Všívám sem i čas svého mládí a jsem tak šťastná, při této vzpomínce dosud se vidím malým děvčátkem, které samo vyrůstá mezi třemi bratry jsouc jejich opatrovnicí i chůvou. Když byly větší vyučili se dva kožešnickému řemeslu a prostřední šel k hudbě na vojnu ve 14 letech a byl tam tak dlouho, až dostal od vojenských službu. Byl na poště, pak se oženil. Vzal si Němku a Uherku za ženu a měl několik dětí. Ani jedno neumělo česky. U nás byl jednou z Vídně a to v roce 1909 s celou svoji rodinou. Všichni mluvili německy a uhersky. My Češi jsme byli jako zaprodáni a netrvalo to dlouho, asi týden a oni odešli, poněvadž jsme jim nerozuměli. Odjeli do Vídně a bratra Antona jsem víckrát neviděla. Zemřel ve Vídni a tam je i pochován a o nich nevím od tý doby nic. Nejstarší Hugo zašel až do Královýho hradce, kde měl kožešnický obchod. Dítě měl jedno a ona mu zemřela. Víc o něm nevím nic. Nejmladší Dagobert odešel do světa. Projel čtyři díly světa a chtěl i pátý project, ale asi toho nedošel, neboť v Turecku nám končila poslední zpráva. Byl svobodný a nejvíce se k nám hlásil ze všech bratrů. Jeho dopisy z cizích měst, Jerusalema, Říma a Turecka byly dlouho u nás skovány. Poslední jeho na nás dopis je z roku 1890 a od té doby nevím nic. Nejspíš ho asi v Africe zabili černoši, mezi nimi jistě zahynul. Ajť odpočívají kdekoliv, všude jsou v rukou Páně a všude je zem Boží. Buď jim země lehká a Bůh jim všecko odpusť. U nás na hřbitově neleží tedy ani jediný bratr můj.

Město

Tejť zase něco o městě samém. Bylo to malé hnízdo, kde bylo plno bídy a všem se skoro vedlo špatně. Byli tu dva policajti, Jedlička a Nygrýn. Četník tu nebyl žádný, docházeli sem ze Unhoště. Purkmistr byl jakýsi pan Hrabě. Hejtmanství bylo v Unhošti a my jsme taky museli na úřadě v Unhošti domov přijmouti a smlouvu podepsati. Uprostřed náměstí, které bylo nerovné, kostrbaté, ale čtyřhrané, stála kašna, kam přitékala voda kanálky.

Voda

O vodu byla veliká bída. Platilo se za ní a kdo mohl, tak vodu ukradl a neplatil. Chodili jsme pro vodu na „šorf“, co je nyní hospoda u Slunce. Z té se vařilo a všecko dělalo. Pak byla malá kašnička kamenná, která byla u pranýře u Moravce, který ještě pamatuji. Kašna přišla mrazem k rozbití. (uprostřed rynku byla).

Pranýř

Pranýř byl odklizen a stával u radnice, co je nyní „Záložna občanská“ v pivovarské ulici. Býval tu pivovar, ale já jsem ho nezastihla, jen jsem tu viděla zbořeniště a rozbité sklepy. Pak stavěli nový u Kročehlav, který stojí dosud. Sem jsem chodívala za svobodna pro mláto našim ptasatům, které jsme si držívali i s kozičkou a králíky.

Vyhlášky

Když tu chtěli něco vyhlásiti, šel policajt s bubnem, bubnoval a my jsme poslouchali co vykřikoval. I dětí co za ním chodilo plno. Jednou jsem byla mezi nimi i já. Přijdu domů a povídám: „Maminko on bubnoval s pece dolů“, a tu se mi dali všickni do smíchu a řekli:„I mlč to bylo gleich becählen.

O škole

Škola tu byla jediná. Nahoře byly 4 třídy pro dívky, kde učily jeptišky (ve druhém poschodí) a 4 třídy pro hochy dole, kde učili učitelé. Jejich jména nepamatuji. Řídícího měli Hálka a děvčata měly jeptišku za řídící, ke který jsem taky dlouho chodila. Jednou po prázdninách po válce jsem chtěla, když jsem postoupila, aby mi koupili nové knihy, ale tatínek je nechtěl koupit, že bude válka, že je nebude potřeba. Ale já jsem žadonila tak dlouho moji maminku, aby mě aspoň jednu koupila, tak na moji velkou prosbu mě koupila Katechismus. Jeho desky byly štráfové. Pořád jsem si jej prohlížela, ale před tatínkem jsem ho musela schovat, aby ho neviděl. Stále jsem se na něj dívala a prohlížela. Měla jsem z něj strašnou radost a zase jsem ho skovala.

Náměstí

Náměstí bylo, jak již tu psáno v knize, nerovné a v jednom místě u Zámku Kladenskýho p. Žďárů stál kostel, kde mají svoji hrobku tyto páni a leží v ní.

Hřbitovy

Starý hřbitov

Kol kolem kostela býval hřbitov obehnán železným plotem na zděné podezdívce, ale dlouho se sem již nepochovávalo, neboť hřbitov byl za městem na východě za mlýnem na konci města, kudy se šlo na nádraží. Často jsem tam bývala. Byl kolem dokola obehnán plotem a v rohu měl byt pěkný hrobník, což byla márnice s kapličkou. Tato budova byla u hlavních vrat kudy se šlo na hřbitov. Mrtvoly se ještě nevozily, jenom na marách se nosily. Na tom hřbitově bylo jich plno pochováno. Hrob na hrobě tu byl a leží tu pochováni moji dobří rodiče. Na to jsem si nikdy nevzpomněla, kdopak si v mládí vzpomene na smrt. U vrat bývala pěkná velká hrobka Lánských, která byla na nový převezena a mě se vždycky líbila. Dosud vidím hřbitov plný zelených hrobů, ale málo pomníků, ty byly těch nejbohatších lidí. Bylo tam ale plno obrovských stromů, mezi ně jsem si chodila zaplakat na hrob mých Rodičů.

Druhý hřbitov

Když ale město vzrůstalo, bylo málo místa pro hroby. I vynalezli místo na nový hřbitov zrovna na opačné straně města. V bažantnici pole vykoupili, ohraničili bílou zdí a začalo se tu pochovávat v roce 1890 nebo 1891.

O starém hřbitově

Na starý hřbitov se již nepochovávalo. Nechal se ležeti ladem a ležel tak několik let. V tichu a klidu odpočíval. Nikdo sem nesměl, vrata byla zavřená. Byla to krásná zahrada, kde obrovské stromy šuměly pohřební píseň všem tu ležícím. Kytky nepěstované rostly samy a vůně jejich šířila se kolem dokola a ovanula každého chodce. Krásný to byl pohled na zděný starý hřbitov.

Zrušení

Když mrtví spráchnivěli, najednou se dveře otevřely. Hlídač začal hroby očisťovat, dělníci začali hroby kopat, rušit je a bylo tu živo. Nyní sem směl každý, kdo tu měl svůj hrob a mohl si z hrobu kosti svých milých nechati převést na nový hřbitov. Ke kterým se nikdo nehlásil, byly jejich kosti sebrány, zabaleny a převezeny do velkého společného hrobu na novém hřbitově, kde podnes stojí. Hřbitov leží asi čtvrt hodiny za městem směrem k „sedmému“.

Odklizení pomníků

Konečně došlo na pomníky. Musely se odklidit; kdo chtěl, mohl ho vzíti a dáti na nový hřbitov, a kdo si ho nevzal, zůstal ležet v radnici. To bylo asi v roce 1897. My jsme taky vyzvedli náš náhrobní kámen po mých rodičích. Kámen ten jsme dali na zahrádku a já dlouho pod kamenem viděla své rodiče a plakala jsem. Nyní si často na něj sednu.

Zřízen park

Bývalý hřbitov proměněn je v krásný park, přístupný všemu obecenstvu, pěkná široká cesta okrášlená staletými stromy. Pěkně se to vyjímá k pohově a odpočinutí lidu. Jsou tu lavičky, též květe tu mnoho květin na záhoncích a bývá tu hezká procházka tímto parkem. Ke zdi kolem celého parku bývalého hřbitova přidaly pěkný drátěný plot. Často jsem tu poseděla a přemýšlela, jak se vše změnilo.

Oheň u nás

Ještě musim poznamenati smutnou kapitolu z našeho domu. Jednou vypukl u koželuha Zázvorky oheň, který se přenesl přez ulici na náš dům a ten chytil a hořel. Celá ulice byla zaplavena ohromným světlem, neboť hořelo i více domů a z našeho nezbylo více nežli dvě zdi a komín. Hasičů tenkráte nebylo a vše nám shořelo. Lidi, co jsme sehnali, tak nám hasili a dostali potom zaplaceno. To bylo asi v r. 1862. V ulici vyhořely asi čtyry domy, ale náš utrpěl nejvíce. Nyní rodiče neměly peněz, museli si vypůjčit. Tenkráte záložen nebylo. Vypůjčili si na hutích asi 600 zl. a nyní nemohli dluh zaplatiti; sotva úroky zaplatili. Toto neštěstí moc ublížilo nyní mým rodičům. Dluh stále byl na domě, až já jsem ho převzala i s domkem po mém provdání. Tejť byl teprv zaplacen. Na Kladně bývala bída, ač jsme se zle neměli.

Šachty

Najednou začalo se Kladno vzmáhat; začaly dolovat uhlí černé, lesklé, pěkné. Kopaly se šachty a tisíce lidu nalezlo obživu. Šachty byly: v amálské ulici byla vystavěná šachta Amálka, za huťskou ulicí šachta Franzšachta, kde jsou nyní vystavěny vily. Za slánskou ulicí byl vlevo vršíček porostlý stromy. Říkali jsme tomu lesík, tu v místě vystavěly šachtu a nazvali ji také Lesík. Nyní je tam obecní dům. Ku Rozdělovu začaly stavět novou šachtu jménem Cípešachta, ale nedostavěli ji. Snad se nemohli dostat na uhlí. Udělali pro dělníky několik domů, kterým se říká Kolonie, ty dostavěli a jsou až posud u silnice mezi Rozdělovem a Kladnem nad novou nemocnicí směrem k nádraží (výhybka).

Trnkova pila

Pod Sítnou byla Hergetšachta, která byla proměněná v pilu. Měl ji majitel Trnka. Je tam též několik domů.

Válka 1866

Když jsem chodila nějaký čas do školy, vypukla válka pruská r. 1866. Zmatek byl veliký. Všichni lidé utíkali z vesnice. Byli jenom v obleku a nářek byl veliký. U nás byli ubytováni čtyři vojáci Prušáci. Jednu světnici jsme vyklidili a přišli sem starý vojáci němci a já jsem se jich bála, ale oni říkali, abych se nebála, my máme také doma děti. Vojáci fasovali brambory, cukr, rýži mouku, chleba a peníze a my jsme jim tam vařili. Byli zde asi týden, přišel mír a byli pryč. Po celou tuto dobu byly obchody zavřený. Žádný nic neprodával, nic se nedostalo, všecko vázlo a každý se bál. Kdo měl chlív, musel půjčit na koně. Na rynku bylo koňstvo a fůrbezny plno.

Cholera

Po této válce přišla sem cholera. Tak lidé padali na ulici, zčernali a byli pryč. Lidé neměli ani času, ani peněz, aby je zakopali. Koukali, aby je žádný neviděl a hodili mrtvolu přes zeď na starý hřbitov. Bývalý hrobník Pešický to musel ráno zdarma uklízet. Tento hrobník byl stále vožralý, opilý a jeho žena mu všecko sama vedla. Kdyby jí nebylo, mnoho mrtvol nebylo by bývalo pohřbeno. Z okolních vesnic vozili mrtvoly na voze, které sem patřily bez rakví, nahé a na trakaři. Hodili je přez zeď hřbitovní a ujeli. Ráno to musel hrobník uklízet a ještě i v příkopech ty taky musel vodklidit. Byly to hrůzné časy. My jsme chvála P.B. přežili všecko a jsme tu dodnes.

Dělání cupaniny

Když nastala škola, tak jsme se neučili, ale dělali jsme cupaninu z bílých látek, které nám darovaly bohatší paničky. Jeptišky nám natrhaly malé čtverečky a my jsme vytahovali nítky a dělali jsme cupování pro vojáky a posílaly se za nima do nemocnic. Když jsme se začali učit, dávaly nám ctihodné sestry každý den několik čtverečků domů, aby jsme to vycupovali a cupaninu přinesli. Bylo ji každý den hodná halda.

Šití

Vychodila jsem obecnou školu ve 12 letech. Pak jsem se šla učit šít a jiným domácím pracem.

Můj otec

Otec byl velice přísný. Na mé mladé sny a touhy nedal, a jednou když k nám přišel mladý muž tichý, spořádaný a uctivý, otci se zalíbil. I smluvili se spolu, že by mohl domek převzíti i s dluhem a mě za ženu si vzít. Svolila jsem, neboť vůle přísného otce byla mi zákonem.

Změna života

Bylo mi asi 18 let. Zdejšího jsem si nevzala žádnýho. Byl to cizinec, až od Čáslavy. Můj muž Jmenoval se Františk Sullek je narozen 15. ledna 1850 v Čáslavy, kde měly jeho rodiče selský grunt. Měli více dětí a dali je vyučiti řemeslu mlynářskému a ševcovskému. Když zašly do světa, jeden zašel do Kladna a zde se se mnou oženil. Bylo to v roce 1876. Tentýž rok nám dal otec domek. Ujmula jsem se domku a měla jsem mnoho starostí. Na domku byl dluh 12set zl. Kdo ví co zlato mělo cenu, ten teprv posoudí jaká ohromná starost byla vložena na moje bedra, ale to ještě nebylo všechno. Byli tu tři bratři, kterým jsem musela vyplatit po závěti otcovy po 120 zl., pak otci a matce pohřeb vypravit, protože v domku si vymínili býti až do smrti.

Stěhování

Můj muž vydělával 1 zl. denně, jsa zaměstnán ve mlýně. Nyní mi nastal život plný útrap, svízel a odvykání. Stěhovala jsem se do Chotěboře, kde můj byl zaměstnaný a tu sem dostala tři děti. Marie, Anton, a Anna let 1878, 1880.

Můj život

Mezi tímto trpkým životem a pod vládou krutého muže, mezi šveholem svých dětí a stěhováním z místa na místo, nabyla jsem trpkých zkušeností. Šetrností byl dluh zaplacen i četná rodina vyžadovala mnoho peněz. Moc jsme se museli uskrovnovat, abychom vystačili a dluhu neměli.

Výplata mým bratrům

Když bratři moji dospěli, přijeli si jeden po druhém pro peníze a ty jsme vyplatili. Parádu jsem si moc nemohla koupit na sebe a pro děti. Jen nejnutnější jsem kupovala. Trpké to byly dny mého života.

Přestěhování

Tejť jsme se přestěhovali zase do svého domova a nevedlo se nám tady dobře. Můj obdržel místo stárka ve vsi Hostivic. Mlynář se jmenoval Taussig. Zde jsme byli 15 let. Zde jsem dostala syna Václava a dceru Augustínu.

Vychování

Děti jsem vychovávala pobožnosti, poslušnosti a v žádné nádheře, jako jsem byla vychovávána sama. Když děti dospěly, nechaly jsme je vyučiti.

Moje děti

Nejstarší Marie studovala na učitelku. Syn Antonín byl dán do Kolína na hodinářství a pak jsme se přestěhovali do svého domku, kde jsme dosud. Zde jsme dali vyučit Annu a Augustinu švadlenou a nejmladší, která přišla na svět na Kladně r. 1901, nechali jsme si pro posluhu. Byla to Olga.

Náš dům

V našem domku bydleli jen nájemníci bez domácího. Domek velice trpěl. Všecko bylo otlučeno a zničeno a byla třeba oprava asi v roce 1897. Tak jsme museli ještě dosti šetřiti, aby děti byly trošku zaopatřený, aby domek nám zůstal a nebyl zadlužen.

Pole

Já jsem si vždycky sama všecko dělala na děti i ušila, a když jsme propachtovaly pole u hřbitova v bažantnici i na pole jsem chodila s nejmladší dcerou Olinkou.

Počet dětí

Všech dětí jsem měla 14 a kdyby mě byly zůstaly, nevím jak by jsme je uživili. Vždyť i tak jsem je nabádala ku šetrnosti, pracovitosti, aby nerozhazovaly zbytečně a šetrně byly živi. To bylo šumotu, rámusu a povídání nežli mi ty děti vyrostly. Již je všecko pryč, děti ve světě a všecko jsem dobře ch. p. Bohu předržela a lékařů moc jsme nepotřebovali.

Úraz mužův

Ještě se musím zmíniti o úrazu mého muže. Jednou mi ho přivezli v kočáře potlučenýho. Spadl z vytahovadla tzv. (cuku). Chodil do nemocnice, měl zavázané prsty a když se vyléčil zůstaly mu prsty chromé. Dostal jakéž odškodnění od úrazové pojišťovny. Také se soudil. Nemohl již pracovati a dostával asi 33 kr. Pozdějž mu byla renta zvýšena na 100 kr a pozděj o 45 víc.

Pronajato políčko

Měli jsme málo na živobití. Děti sotva žily. Nemohly nám pomáhati. Začátek je všude těžký a děti byly začátečníci. My jsme si pronajali pole, jak již je tu psáno, abychom měli své brambory a trochu obilí. Nadřeli jsme se na tom poli od rána do večera. Véna i a nám trochu pomáhali. Na domácnost jsem nemohla ani sáhnouti, abych uklízela, neboť přišla jsem unavená z pole a sotva jsem uvařila. Nechtěli jsme dělati již dluhu, nechtěli jsme děti odcizovat, ale co platno jíst se chtělo. Oprava na domku vzrůstala, peněz nepřibývalo a já jsem si nic nemohla koupiti. Co bylo ušetřeno, pomalu se vybíralo a přidávalo se na živobytí a přece to nestačilo. I Oluš, nejmladší, co jsem si k posluze nechala, musela jíti tu a tam vypomáhat. Dluh přece ale rostl i chtěli jsme předati domek, ale bez peněz jsme ho nemohli nikomu dát, ač by ho byl každý chtěl. Nejvíce o něj stál Václav, syn ženatý v Berouně, ale neměl dost peněz. Chtěl za něj dáti motocykl, jestli žertem, nebo doopravdy, to opravdu nevím. Tomu jsme to nemohli dát. Tak jsme zůstali při starém a hospodařili jsme sami. Ale léta přibývají, sil nám ubývalo a peněz nepřibývalo. Tak to bývala nouze. A v tom se nám přihlásila nejstarší dcera Mánička. Vypomohla penězi, zaplatila dluh a dala prozatím nejnutnější opravy na domek.

Předání domku

Tak jsme se domluvili s tatínkem, že ten domek dáme naší Máničce, že budeme žít na výměnku a správu domku povedeme my, než to převezme ona sama. Co jsme vymínili, je napsáno v kontraktě při předání domku.

Světová válka

Však ani nelítostné války jsem nebyla ušetřená. Je to druhá válka, kterou jsem přežila v mém životě. První byla v roce 1866. Na tu se pamatuji jen jeko ve snách. Ale tato druhá, ta byla krutá, byla to válka světová, kdy válčil celý svět a trvala od 26. července 1914 do 28.října 1918. Tato válka nás překvapila, ani nevím jak. Bylo to na den sv. Anny, kdy jsme byli všichni na pouti na Smečně a Anička měla kolo, na kterém přijela. Tu jsme četli vyhlášenou mobilizaci. Stěží jsme došli domů a nechtěli jsme tomu ani věřit. Ale pravda to byla. Všichni šli na vojnu, lidé plakali a takovou krutou válku už bych nepřežila. My jsme si nemohli koupit, co bychom chtěli. Všecko bylo na lístky. Byly to cukřenky, na který jsem koupila cukr. Jinak nebyl k dostání. Dále byly chlebenky, na který se dostal chleba a ten byl ošklivý, nechutný, trpký a my jsme byli rádi, že jsme ho koupili. Co tu bylo nedostatku, ouzkosti, hladu a strachu po celou dobu války. Na všechno bylo tolik lidu, že to byly fronty a kdo si nepospíšil, nedostal nic a měl hlad. Šťasten ten, kdo měl políčko a měl své brambory a trochu obilí. Ale k těm zase přišli od úřadu, prohlíželi, spisovali zásobu a poručili, co se muší odvézti zpátky. Bylo to rekvirování obilí. Často jsme si došli za drahý peníze něco koupit jinam a tejť nám to ještě na dráze vzali auserové a nic nám nedali. Stalo se nám to také. Vzali nám brambory. Dosud se pamatuji, jak přišla Oluš s pláčem, že ji to vzali. Dobře, že ty doby minuli již od nás.

Dědičné

Hle jak dědičně opakuje se u mých dětí případ, jako kdysi u mě. Naše nejstarší dcera dostává domek, jako jsem ho dostala kdysi já; dědí ho opět nejstarší dcera.

Na výměnku

Od 28. května 1928 má domek Mánička. Trochu starosti nám ubylo, ale my tady jsme tejt sami. Mám ráda toto město. Vždyť tu žili moji rodiče. Mám ráda ten domek. Kdyby tu moji rodiče se mnou byli, ale ti byli odtud vynešený tam na ten starý hřbitov, kolem kterého jsem tisíckrát a tisíckrát přešla a přecházím a kapku si odpočinu na pěkné lavičce pod košatými, stinnými lípami. Milé to posezení. Milený ve vzpomínání a čekání na příchod některých mých dětí ze světa. Tejť si trochu na vejminku odpočinu.

Postonávám

Ale nějak trochu postonávám. Od roku 1928 pobolívaly mě nohy. 1929 jsem byla u p. lékaře Hofmana, ale neuzdravil mě. Velice špatně chodím, musím se všeho držeti, abych neupadla.

Mé děti

  1. Nejstarší dcera Marie je ze všech nejčipernější. Studovala v Praze, kde jsme na ní platili a vystudovala na učitelku. Stálo nás to 2000 zl. Máme ji zaopatřenou. Ta bude po mě v této knize psát.
  2. Druhý Anton vyučen hodinářem v Kolíně. Též nás stálo hotových. Pak dělal v Jindřichově Hradci, v Berouně a pak se udělal pro sebe. Byl v našem krámku, ale svedli ho kamarádi a chodil do hospody. Jednoho dne nám odešel, usadil se ve Smečně a tam se oženil.
  3. Třetí Anna vyučená byla švadlena. Šila chvíli pro sebe, pak se provdala do Libušína za Budku i byl na šachtě Jánov pilařem. Měli dvě děti a pak umřel.
  4. Čtvrtý Václav vyučen také hodinářem u Antona. Dělal dělníka v Praze, v Berouně, kde zůstal a oženil se s Josefkou, dělnicí v továrně na rukavičky.
  5. Pátá Augusta vyučená švadlenou, byla v Praze, pak pro sebe. Byla s námi a mysleli jsme, že bude pořád s námi. A ona se nám vdala a vzala si havíře Karel Chmela.
  6. Nejmladší Oluška vychodila školu obecnou a pak zůstala u mě doma. Nevydělávali jsme a musela stát ve frontách na živobytí. Nemohla se nic vyučit. Vypomáhala mi v domácnosti a chodila s námi na pole. Byla stále kolem mě. Až když si ji Mánička vzala k sobě, dali jsme jí a zůstali jsme sami.

Odjezd Oluše

Odešla 7. května 1927. Aspoň se někam podívala, jela přes Prahu, přes Benešov do Bílkovic u Vlašimi. Líbí se jí tam a často přijede na návštěvu domů. Stýskalo se mi po ní moc, ale zvykla jsem si. Jaká pomoc.

Sv. Florián

Tak, zde jsem napsala jenom částečně osudy své a svých dětí a našeho domu, který má ve štítě na ulici sošku dřevěnou sv. Floriána, který tam má pěkný výklenek. Byl několikráte opraven a naposledy v roce 1920. Dali jsme mu rám dřevěný a do něj sklo. Znovu jsme ho dali do pořádku, natřeli, podepsali listinu, kde jich bylo více již podepsáno, složili do výklenku, postavili na to sošku a uzavřeli. Bude zas hlídati dům dál a chránit před ohněm. Jednou, když tu byl oheň, tento světec zůstal neporušen. Neshořel, tak ho tu necháme na věčné časy. Nikde na domě nemají takovou sošku. Jenže je zde moc vysoko a málo kdo ji uvidí; musí se podívati z druhého chodníku hodně vzhůru.

Tejť jsem to napsala, co jsem věděla s pomocí Boží a s Máničkou, která mě diktovala. Vzpomenuli si na něco, připíšu to dodatečně. Již mě psaní unavuje, pláčí oči a bolí ruka od psaní.

S pomocí Boží končím.

vepsala do této knihy a ukončila dne 23. července 1930

Marie Sulková.

Na stránce minulé jsem si to dokončila, ale vzpoměla jsem si ještě na toto:

Psáno dne 10. srpna 1930.

Když toto píši, byli u nás tito nájemníci:

Bohužel dál je písmo hodně nečitelné oproti předchozím stránkám. Zvláště jména. V podstatě jsou na posledních dvou stranách vypsaná jména nájemníků bez bližších časových údajů, či nějakých životních příběhů, spíše jen krátké zmínky. V kronice jsou ještě vloženy dva dokumenty. Jeden je z 22. září 1876 a jedná se o převod vlastnictví k domu č. 109 v Kladně v ceně 1000 zl. za vklad na c. k. okresním soudě v Unhošti. Druhý je část technického výkresu s rozměry domu z 22. 7. 1896.

Datum: 8.11.2008, kategorie: Příběhy

Komentáře

krasné čtení.. a je opravdu škoda, že nikdo z její rodiny nepračoval…

datum: 29.4.2012 13:35, autor: Michaela Fořtová

Nádherné a poutavé čtení, trpká realita. Souhlasím, že by se to dalo krásně zfilmovat.

datum: 11.3.2011 8:11, autor: luger.205

Děkuji za milé a poučné počtení. Příznivcům těchto stránek a starého Kladna bych ráda doporučila memoáry „Šípek u haldy. Karolina Štiková vypravuje“ sepsané Václavem Lacinou. Odhlédneme-li od dobové tendenčnosti knihy, kladenská haldářka svérázně líčí život na Kladensku v první polovině 20. století. Myslím, že si při čtení vzpomínek Marie Sulkové i Karoliny Štikové každý uvědomí, jak drsné životní podmínky v minulosti panovaly (na Kladensku zvlášť). Je zapotřebí si připomínat, v jakém přepychu (bohužel se to netýká morálky) dnes žijeme a jak je v dějinách vzácných více než 60 let míru…

datum: 24.9.2009 19:49, autor: Radka Bátorová

Ta kronikamě vzala až u srdce,opravdu poutavé až žive čtení.Člověk by nevěřil a i na sfilmování by to bylo.Krásné

datum: 17.11.2008 0:57, autor: marty75p

Škoda jen, že dcera zřejmě v psaní kroniky domu nepokračovala.

datum: 15.11.2008 16:23, autor: Bohumír Musil

Šťastná náhoda tomu chtěla, že se zachovala tato Pamětní kniha s poutavým čtením, pro Nás, kteří máme rádi historii Kladna a příběhy jeho lidí…

datum: 14.11.2008 20:59, autor: Tomáš Rouček