Poválečná situace v Kladně

Působení Rudé armády po 2. světové válce

Konvoj Rudé armády projel Kladnem při cestě k Praze už ráno 9. května 1945. K oficiálnímu osvobození se slavnostními poctami ale došlo až 12. května. Budovu radnice zdobil velký portrét osvoboditele Stalina, na náměstí přišlo vojáky přivítat poměrně velké množství lidí. Plukovník Chmylov, velitel ruského sboru, přijal poděkování od členů národního výboru a zasedl s nimi ke slavnostní hostině.

Rudá armáda se v Kladně a okolí usídlila na delší dobu. Vzniklo několik internačních táborů, objevila se řada střetů s Čechy. Nebyl dostatek potravin pro zásobování Rusů a chování vojáků bylo často neurvalé. Po očekávaném a oslavovaném osvobození tak v řadě případů přišla deziluze a další krize.

Hlavní příčinou všech problémů byl nedostatek uhlí. Obyvatelé města zažívali sysifovská muka. Kladenské doly sice měly uhlí dostatek, ale poválečný přídělový systém byl pro běžné rodiny neúprosný. Průmyslové podniky zpravidla z přídělů svoji spotřebu pokryly, domácnosti však byly v tíživé situaci, mnohdy ještě umocněné tím, že se jim do domu nastěhovali ruští vojáci.

Ústřední svaz československého průmyslu, který se snažil dostat československé hospodářství urychleně alespoň na úroveň před válkou, řešil jen otázku přídělu uhlí průmyslovým podnikům. Přesné rozpočítání přídělů měl na starosti Úřad pro uhelné hospodářství. Spotřebitelé byli rozděleni na spotřebitele průmyslových paliv a spotřebitele domácích otopů. Úřad pro uhelné hospodářství rozděloval uhlí přímo jen spotřebitelům průmyslových paliv a poté jednotlivým národním výborům, které zásoby přerozdělovaly dál až k domácnostem. Značná byrokratizace celého procesu přispěla k akutnímu nedostatku paliva pro domácnosti. Špatná informovanost vedla k tomu, že obyvatelé ztráceli přehled o tom, kde nedostatky uhlí hlásit.

Okresní národní výbory navíc moc uhlí k rozdávání neměly. Prioritním cílem bylo (na základě oběžníku Úřadu pro uhelné hospodaření č. 5 z 26. 6. 1945) zajistit dostatek uhlí pro včasné vymlácení sklizně obilí z roku 1945. Tato směrnice napomohla živnostníkům, kteří produkty sklizně druhotně zpracovávali, zejména pak pekařům, jimž byl vystaven zvláštní příděl. Pražská železářská společnost vyřešila problém s uhlím pro své zaměstnance relativně dobře. Horníkům, které zaměstnávala, poskytovala uhlí formou deputací, tedy jako naturální část mzdy.

Činnost Rudé armády

Den po přijetí na radnici, tedy 13. května, vydal plukovník Chmylov vyhlášku zajišťující nejnutnější zabezpečení okresu po válce – předně určil sám sebe jako vojenského velitele okresu, vyzval k pokračování činnosti veškerých podniků, obchodů a závodů a vyzval občany k odevzdání všech zbraní zanechaných nacisty.

Vztahy mezi Čechy a Rusy byli mnohdy poměrně napjaté. Pokud bychom měli stanovit hlavní oblasti, kde Rudoarmějci škodili, bylo to zejména Dubí, Unhošť, Horoměřice, Stehelčeves, Valdek, Kročehlavy a Rozdělov. V Rozdělově a v Dubí Rusové zřídili internační tábory, které uspořádali jako vojenská ležení. Další větší skupina sídlila v Kročehlavech. Zbytek přebýval rozptýlený v rodinách v různých částech města a jeho okolí.

Pro obyvatele, již tak poznamenané právě skončenou válkou, bylo téměř nemožné mnohdy nevítané vojáky uživit. Způsob, jakým vojáci poškozovali civilní obyvatele, demonstrují nejlépe dva následující příklady: Pan Hynek Tauš, trafikant z Dubí-Újezda, přišel ve válce o vnuka, jeho dva synové a jeho dcera utrpěli různá zranění a musel se o ně někdo starat. Do domu tohoto nešťastného muže se nastěhovali tři vojáci Rudé armády a spotřebovali mu veškeré přidělené uhlí a množství potravin.

Horník Václav Černý z Valdeku sice nezažil během války žádnou rodinnou tragédii, zato se k němu do domu v květnu 1945 nastěhovalo 50 ruských vojáků, „kteří u něho i vyvařovali, takže téměř celou jeho zásobu uhlí, kterou měl, spotřebovali. Vojáci jsou vystřídáváni jinými skupinami a zbytek jeho uhlí bude tak úplně spotřebován, následkem toho zůstane rodina vůbec bez uhlí a paliva“.

Jak se zdá, organizované jednotky ruských vojáků byly velmi dobře zajištěny. Maximální možná péče o osvoboditele byla otázkou jisté národní prestiže a vděku Rudé armádě. Plnily se veškeré požadavky ruského velitelství, ať šlo o dodávky uhlí, ale třeba i podkov, čepů nebo hřebíků. Podobnou pomoc nabízely úřady všem, kteří se aktivně podíleli na pomoci vojákům. Kovárna ve Stehelčevsi dostala 1 200 kg uhlí navíc, protože pomáhala opravovat poškozenou vojenskou techniku. Podporu získala i pekárna v Unhošti, různí drobní opraváři automobilů, zbraní apod. Spousta rodin, které se ve své domácnosti staraly o menší počet vojáků či o jednotlivce, se mimořádných přídělů nedočkala nebo jim byly přiděleny až poté, kdy ruské vojenské jednotky opustily okres.

V půlce června, jak již bylo řečeno, velká část ruského vojska odešla. Že to nebyli všichni, dokazuje dopis firmy Jupa na Úřad pro uhelné hospodářství z 21. 11. 1945: Výše uvedeným dopisem žádali jsme Vás o mim. příděl pro firmu Jupa, parní pila Velké Kyšice, která řeže prkna na vojenské baráky pro Rudou armádu a spotřebuje denně 500 kg uhlí. Jelikož jste nám pro toto příděl ještě nestanovili a fma uhlí potřebuje, žádáme Vás o brzké vyřízení. Internační tábor v Rozdělově zůstal zachován, jen počet vojáků se snížil na 66.

Mnohé žádosti o odškodnění přicházely právě až po odchodu vojáků. Například Miroslav Nerad z Hostivic žádal uhlí až 20. června proto, že v období 5. až 9. května vyvařoval pro 320, následujících sedm dní pak pro 150 mužů, což ho stálo velkou část jeho zásob.

Mezi vojáky, čekajícími, že se obyvatelé s jejich přítomností poperou sami, se pochopitelně vyskytly výjimky. Některé skupiny vojáků dokonce samy žádaly o příděl uhlí pro rodiny, kde bydleli.

Pomineme-li problémy majetkové, zdá se, že velkým problémem Rudé armády byla hygiena. Nedostatek uhlí se pochopitelně dotkl i této oblasti. Lázeňským podnikům města Kladna se dařilo situaci celkem udržet, přestože množství návštěvníků převyšovalo předpokládanou kapacitu (průměrně 1 000 českoslo­venských a ruských vojáků denně). O situaci v jednotlivých rodinách nic nevíme. Za kritickou ale můžeme označit situaci v Horoměřicích: „Místní národní výbor potvrzuje, že Rudá armáda potřebuje 26q uhlí, a sice pro koupání a desinfekce. Žádost tato jest skutečně aktuelní v zájmu hygieny.“

Přes četné důkazy o činnosti Rudé armády v kladenském okrese nevíme dodnes, kolik vojáků se zde vlastně nacházelo. Přesného čísla se již asi nedopátráme. Odhadem bylo v samotném Kladně do druhé poloviny června 1945 něco kolem 1 500 ruských vojáků. Po odchodu většiny ruského kontingentu jich zůstalo jen několik set.

Aby tato kapitola nebudila dojem, že na území okresu Kladno operovala jen Rudá armáda, připojil bych ještě jednu ze stížností obyvatel Hostouně na americkou armádu. Lidé našeho kraje nebyli Američanům příliš nakloněni, protože jako osvoboditele vnímali jen Rudou armádu. V březnu 1946 si tak místní zemědělec stěžuje: „Škoda jest na více pozemkách místních rolníků. Škodu tuto zde působí Americká armáda, která v těchto místech staví vysílací stanici. Proto, že jest již pokročilá doba k setí a cesty jsou v některých místech zataraseny, že není možno normálně po cestě jeti, doufáme, že případ tento bude co nejdříve vyšetřen.“

Datum: 8.5.2008, kategorie: Příběhy

Komentáře

Spíše úsměvný příspěvek – pamatuji se, že mi tatínek vyprávěl, že příjezd Rudé armády byl zejména pro děti zpestřen přítomností velblouda. Myslím, že si to nevymyslel, ale třeba se ozve ještě nějaký pamětník, který to potvrdí…

datum: 6.7.2008 20:07, autor: Zuzana Vlčková