Srpen 1968: vzpomínka na okupaci

Okupační dny očima Vilmy Jezberové

Úterý 20.8.

V noci jsem se šla napít a slyšela jsem, jak nad naším domem přelétá jedno letadlo za druhým. Bylo to kolem půlnoci. V rozespalosti jsem usoudila, že je to normální, jsou prázdniny a doba dovolených. Proto tolik letadel.

Středa 21.8.

Sotva jsem ráno vstala, volal mi můj muž z práce. Oznámil mi, že nás přepadli Rusové. Že tanky stojí u všech vrátnic SONP a na všech výpadovkách z Kladna. Chtěl, abych přinesla tranzistorové rádio, že mají v práci pouze jedno, ale abych hlavně obstarala nejnutnější potraviny, pro případ, že budou zavřené obchody. Popadla jsem tašky a utíkala do protějšího obchodu. Tam už byla pořádná fronta, jako by měl nastat konec světa. Nakoupila jsem základní potraviny, dvakrát jsem se vrátila, to byla fronta až ven z konzumu, nejméně padesát metrů. Do práce jsem se dostala až v deset hodin. Cestou jsem viděla, jak parta mužských odstraňuje z domů tabule a názvy ulic. Proč – to mi došlo až později. Tento den nikdo nepracoval. Všichni jsme poslouchali rádio a děsili se, co nás čeká zlého. Po cestě domů z práce jsem šla přes hlavní třídu. Byl to hrozně zvláštní pocit, jak se k sobě lidé chovali ohleduplně. V polovině hlavní třídy jsem si stoupla do fronty u uzenářství. Chtěla jsem koupit nějaký trvanlivý salám a sádlo. Fronta byla až na ulici. Najednou by se ve všech krve nedořezal. Po ulici směrem od Sokolovny projížděl tank. Na něm několik vojáků (asi Mongolů) ozbrojených samopaly, kterými na nás mířili. Tak hrozný pocit strachu, bezmoci a vzteku jsem v celém svém životě nezažila. Jakmile přejeli, objevil se další tank a tak jich přejelo několik. Všichni jsme se otočili směrem k výloze, někteří z fronty utekli, ale já jsem vybojovala sádlo a štangli imitace (za 50 Kčs.) Domů jsem utíkala postranními ulicemi. Doma jsme pak sledovali televizi a mysleli na malou dceru, která byla na prázdninách u dědy a babičky v Praze – Nuslích. Volali jsme jim, ale ujistili nás, že nemusíme mít strach.

Čtvrtek 22.8.

Dlouho do noci jsme poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, střídavě sledovali vysílání televize. Brzo ráno jsem šla opět do fronty do konzumu, abych měla dostatečné zásoby. (Z těch dob mi tato obava asi už zůstala a přetrvává dodnes.) V obchodě už nebylo možné téměř nic koupit, mouku, cukr – vše pouze po jednom kilogramu. Ve frontě stála obyvatelka vedlejšího domu, manželka člena VB a velkého straníka. Tu ženské vyhodili z krámu s pokřikem „Jdi si nakoupit k Rusákům, ti mají všeho dost a nám tady neužírej!“ Ve frontě říkala jedna paní: „Tak jsem Vám šla včera ráno holku budit, říkám jí, že je okupace a že jsou v Kladně tanky. Ona mi na to řekla – Voni nás Rusové osvobodí, neměj strach – a spala dál.“

Pátek 23.8.

V práci jsme poslouchali rádio. Hlásili, že byla otevřená věznice na Pankráci a vězňové, že se rozutekli po Praze. Manžel jel okamžitě pro dceru. V Nuslích byl klid. Dceru odvezl domů i přes její protesty (bylo jí osm let a těšila se, že se pojedou podívat na letiště, jak měli už týden v plánu). Byla jsem šťastná, když se oba bez úhony vrátili domů.

Sobota 24.8.

Od noci bylo celý den deštivo, zatažená obloha a jedna hrozná bouřka stíhala druhou. Nikdy jsem takové bouřky neviděla. Televize nešla – vypnuli proud. Bylo to, jako by se Pán Bůh hněval za to, že ty bestie střílejí i do dětí z MŠ.

Září 1968

Dcera přišla ze školky a poučila nás, „Paní učitelka říkala, že by Rusové nestříleli, kdybychom je vítali s kytičkama.“ Tatínek jednoho učitele ze školy, kam dcera chodila, s upřímnou radostí v Unhošti Rusy vítal a skončil pod jedním z tanků. Asi proto, že neměl v ruce kytičku.

Listopad 1968

Můj strýc se v Praze setkal s kamarádem, se kterým kdysi studoval a který přijel na návštěvu Prahy v doprovodu tanků. Ten, když se dozvěděl, že strýc za čtrnáct dní letí do Moskvy, tak ho požádal o laskavost. Prosil ho o předání dárků jeho rodině k Vánocům. Strýc dárky i dopis pro manželku přijal a slíbil, že jeho ženu navštíví a vše jí předá. Když k návštěvě došlo, manželka důstojníka si nejdříve myslela, že si z ní dělá špatnou legraci a ukázala mu oznámení o tom, že její manžel v srpnu zemřel hrdinnou smrtí při osvobozován ČSSR.

Hajný od Mimoně vyprávěl, že nalezl v lese hodně ruských vojáků. Zastřelených a jen zahrabaných listím. Když prý nějaký voják měl střevní potíže, tak ho zastřelili. Jejich zdůvodnění: „Nás mnogo“.

V Doksích na náměstí jsem viděla, jak ruský oficín přijel se dvěma vojáky, vešel do obchodu s obuví a ukázal na regál a řekl: „Vsio!“ (Všechno.) Desítky krabic bez rozlišení čísla, pánské, dámské, dětské, putovaly do gazíku a oficín druhý den vše poslal bez cla zvláštním vlakem, který pravidelně jezdil do SSSR, aby Nataša boty vyměnila za jiné potřebné věci.

O pět let později

Byla jsem na zájezdu s 32 dětmi. V Kyjevě nás potkal pán a začal dětem vyprávět, že přišel o nohu, když nás přijel osvobodit. Po chvíli jsme se dozvěděli, že to nebylo v roce 1945, ale v srpnu 1968, kdy tady řádila občanská válka.

Při pobytu v Oděse jsme chtěli navštívit katakomby zbudované za Simferopolem partyzány v druhé světové válce. Tam nás ale odmítli vpustit. Průvodkyně nám řekla, že u nás v šedesátém osmém zahynulo moc a moc jejich vojáků, kteří nám jeli pomoci. Pak se jí ale zželelo dětí a tak jsme si katakomby nakonec mohli prohlédnout. Já jsem jí a jejím kolegům vysvětlovala, jak to bylo doopravdy. Nevěřili mi.

Z Leningradu do Narvy jsme měli jet vlakem. Průvodčí nám oznámila, že pro žádný svině ruský ve vlaku místo není. Tak jsem začala místo naší průvodkyně Nadi mluvit já. Vysvětlila jsem jí, že to jsou děti z Československa. Ona mi na to odpověděla, že se moc stydí za to, co jsme museli prožít v roce 1968 a okamžitě dala vyklidit celý vagon.

V Talinu si naše průvodkyně nemohla koupit ani kávu, natožpak šperk z jantaru. To vše jsem jí musela koupit já. Když ona vešla do obchodu a promluvila, tak nebylo nic.

V Soči jsem musela odvést chlapce na rentgen do nemocnice. Řidič sanity mi říkal, abych mu vyprávěla o srpnu 68 u nás. Jim prý oznámili, že se vzbouřili Slováci proti Čechům a že se tady vraždili lidé mezi sebou.

Datum: 13.10.2008, autor: Vilma Jezberová, kategorie: Příběhy

Komentáře

Zatím tu nejsou žádné komentáře.